Usilujeme o zdravé mezilidské vztahy na pracovišti. Filantia = filantropie ( láska k člověku) + Arkadia ( bájná země prostá všech intrik)

Pauza na oběd

Důležité je si uvědomit, že přestávka je povinná jak pro zaměstnavatele, tak i pro zaměstnance

Nastoupila jsem do nové práce, pracovní úvazek 7,5 hodiny denně. Když jsem se manažerky zeptala, kdy se tady chodí na oběd, její odpověď zněla: "My tady nejíme". Pokud budu chtít pauzu půl hodiny, musí mi prý nastavit pracovní dobu na 8 hodin týdně. Děkuji za radu, co s tím. Kristýna

 

odpovídá Miroslav Škoda, konzultant a manažer:

 

Manažerka má z části pravdu, z části Vás uvádí v omyl a z části je ukázkovým příkladem dosti rozšířené (a dle mého soudu i dosti nebezpečné) praxe, kdy si pravidla, která mi zrovna nevyhovují, kreativně přetvořím podle vlastních potřeb.

Nejdřív jak je to s tou pauzou na oběd. Zákoník práce jasně říká, že „…zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut…“, což je doslovná citace § 88, odstavce 1. Takže pauzu nařizuje zákon a prohlášení „my tady nejíme“ vypovídá o dvou dosti podstatných věcech: předně o velmi nezdravém životním stylu a také o porušování zákona. Přestávka je prostě povinnost předepsaná zákonem*, který zároveň říká, že taková pauza nesmí být na začátku a konci pracovní doby - protože pak to zjevně není přestávka.

Na druhou stranu ale ten samý zákon stanovuje, že se přestávka NEZAPOČÍTÁVÁ (!!) do pracovní doby (§ 88, odstavec 4). Takže při vašem úvazku 7,5 hodiny by to mělo vypadat asi takhle: V osm ráno nastoupíte, nejpozději ve dvě si dáte půlhodinovou pauzu (kterou nemusíte nutně trávit na pracovišti, klidně můžete odejít třeba do kavárny, když to stihnete) a pak opět pracujete až do čtyř; což je sice „opticky“ 8 hodin v práci, ale je to úvazek „jen“ 7,5 hodiny, které také máte placeny.    

Důležité je si uvědomit, že přestávka je povinná jak pro zaměstnavatele, tak i pro zaměstnance – takže to „my tady nejíme“ (protože jsme si to tak domluvili a vyhovuje nám to) je pořád obcházení zákona. Chápu, že jít domů o půl hodiny dříve je lákavé a také nejsem výživový ani lifestylový poradce – ale představte si, že třeba dojde k pracovnímu úrazu s trvalými následky. Kromě toho, že dodržování přestávek na jídlo a oddech (a důraz je na obou slovech) bude zajímat Inspektorát Práce, tak si při životních zkušenostech a znalosti lidských duší dovedu představit, jak u soudu zastánce pravidla „my tady nejíme“ argumentuje, že přestávky vždycky chtěl, ale bylo mu v nich bráněno…

Takže ta vyžádaná rada zní: na přestávce trvejte, skutečnost, že se nepočítá do pracovního úvazku akceptujte a pokud by manažerka i přes to trvala na tom svém „my tady nejíme“, obraťte se na Inspektorát práce. Přijímají i anonymní podněty…       

 

* pro úplnost dodám, že přestávku lze rozdělit na dvě části v trvání 15 minut a že pro nepřerušitelné provozy a pracující mladistvé má pravidlo specifickou podobu