Filantia

Blog

Prostřednictvím Blogu sdílíme názory, odborné statusy a příběhy ze života lidí, kteří se s násilím v zaměstnání přímo anebo nepřímo setkali. Co spojuje autory blogů je osobní přesvědčení, že společnost bez násilí (mobbingu, bossingu, atp.) je lepší.

Staňte se Filantia blogerem. Vaše texty rádi uveřejníme. Zajímají nás osobnosti s příběhem, které mají tu sílu inspirovat ostatní. Baví nás odhalovat tajemství lidí, kteří vystoupili z komfortní zóny a postavili se svojí Kobře. Naše blogy jsou také "únikovka", prostor pro každého, kdo chce tvořit a psát, sdílet svůj příběh, pomáhat druhým, kdo chce dosahovat pozitivních změn. Psaní je terapie. Sdílejte nám svůj text na info@filantia.cz.

Nezkrotný testosteron

Člověče nešťastná… Doufám, že jste si to užil. Protože v této firmě si už zřejmě nevrznete. Ano, připravujte se na svůj odchod. Pokud máte silný žaludek, tak vás ještě může spasit obvinění vaší šéfové z „harašení“. Nesvedla nakonec ona vás? To by vám zachránilo krk, ne však respekt vašich kolegů. A tak nakonec stejně odejdete. V práci trávíme podstatnou část našeho života a každodenního času, a tak není divu, že city vzplanou i na pracovišti. Dle průzkumů se v průměru dva z pěti lidí vyspali s kolegyní či kolegou z práce. To samozřejmě ještě (nebo už) nezpůsobí, že se zamilují, přesto jsem za svou kariéru byl dojatým svědkem řady krásných pracovních partnerství, manželství a rodičovství. Ovšem ať už vztahy, či jen flirty mezi lidmi v řídící linii jsou jednoduše pěkná blbost a prakticky nemají řešení. Kromě svatby. Proč si o vás kolegové povídají? Jedni se domnívají, že jste vyčůraný a chcete z této situace vytěžit pro sebe výhody. Druzí si myslí, že jste úplný kretén, který včas neutekl a podlehl té vilné fúrii. Třetí jsou přesvědčeni, že kecáte, jen abyste byl zajímavý. Bohužel, nikdo vás nepolituje a to byste si zasloužil ze všeho nejvíc. Neboť vaše šéfová vám taky nebude nekonečně vděčná (je-li vůbec za co). Nikdo na vedoucích pozicích nemá rád kostlivce ve skříni, natož aby mu každý měsíc vyplácel mzdu a minimálně jednou ročně s ním dělal kariérní pohovor. A hlavně – jak jste sám naznačil – ta zpráva je veřejná. Konečně je-li vaše šéfová děvče k světu, pak je tu jistá šance, že už po ní toužil třeba někdo z ředitelství či z „regionu“. Pokud se dozví, že dala přednost vám, zašlápne vás jako švába. Zhodnoťme si tedy vaše perspektivy: Je větší šance, že se po Kanadském (tedy Světovém) poháru stanete příštím koučem národního hokejového mužstva, než že vás čeká zářivá budoucnost ve stávajícím zaměstnání. V optimistickém scénáři budete za deset let dělat stále tu samou práci, jen budete sedět v tom nejzazším koutě vašeho open space vedle Fleet Managera (rozuměj: vedoucího autodopravy) a budou vás ukazovat novým kolegům jako toho, „kdo ....... naši starou“. Tak co si vyberete: svatbu, obvinění nebo odchod?

OZNAMUJEŠ, JSI BONZÁK

Učitelka neoznámila, že tři roky chodila její žačka každý den v jednom a tom samém oblečení, nenosila si jídlo na svačinu, byla smutná a podivná. Paní učitelce to jistě muselo být podezřelé, ale neoznámila nic. Asi že nechtěla být bonzák? Nebo byla jen tak lhostejná a odporně pohodlná, že nechtěla sama sobě přidělávat práci? V tom lepším případě, když budeme chtít jó najít polehčující okolnost pro paní učitelku, můžeme si myslet, že jen nevěděla, jak má postupovat a na škole nebyl zavedený žádný oznamovací systém. Takový, který zajistí oznamovateli anonymitu, bezpečí, ochranu před tím, aby se mu někdo mstil, reagoval hloupě, dal mu nálepku bonzák! Ano, reaguji na nedávný hrůzný článek v novinách, že patnáctiletá dívka žila v chlívku pro zvířata, nedostávala doma jídlo, jedno, a to samé oblečení si prala sama v ruce a chodila v něm každý den, někdy se prý spolužáci slitovali a dali jí kus svačiny. To není příběh z pohádky od Boženy Němcové o zlé maceše, tohle by spíše napsal Hans Christian Andersen, ale to by nemělo šťastný konec, dívka by nejspíš umrzla jednoho dne v potoce v zimě, při praní svého oblečení. Celé tři roky si všímalo okolí utrpení dívky, dokonce i starosta obce potvrdil novinářům, že pozoroval, že je dívka často smutná, chodí pěšky, asi neměla peníze na autobus a zkrátka, všichni to viděli, nikdo neoznámil nic. Asi nechtěli být bonzáci? Whistleblower, to je současné pojmenování pro oznamovatele. Je to slovo cizího původu a už se usazuje v české mluvě, používají jej novináři, politici, stává se běžným. Bohužel, často se k němu připojuje české synonymum bonzák, které podstatu a význam slova záměrně devalvuje. Copak jsme vážně tak zaostalí a předsudeční a omezení? Já jsem vyrostla v době, kdy nám rodiče a okolí říkalo, nežaluj a vyřeš si to sama. Byla to doba, kdy jsem často viděla psy uvázané na řetězu u svých boud, mnohdy s délkou řetězu jeden metr a prožili tak, ubohá zvířata, celý svůj život. Reakce okolí byla stejná, tak to prostě je, netrap se tím. Pamatuji si, že mého spolužáka na základce jeho otec řezal za každou špatnou známku. Řezal ho hadicí, to nám vyprávěl spolužák a v koupelně, asi že tam bylo jen okno do světlíku a těžko mohl slyšet někdo jeho sténání, když jsem to říkala ostatním, každý jen pokrčil rameny, nikdo nevěděl, co by měl dělat. Okolí přihlíží neštěstí a utrpení často proto, že neví, co má dělat, jak může zakročit, jak může obětem pomoci. V tom lepším případě je toto ten důvod, v tom horším, a děje se to také, lidé nereagují, protože nemají absolutně zájem. Je jim to jedno, necítí lítost s druhými, nemají potřebu reagovat a zasahovat, když vidí bezpráví, utrpení, když někdo druhý volá o pomoc. O tom, jakému zacházení, neempatickému, necitlivému, hrubému, posměvačnému jsou vystavené oběti násilných trestných činů, když najdou odvahu a oznámí, co se jim nebo někomu druhému děje, bylo napsáno a vypovězeno mnoho. S bagatelizací, výsměchem či pohrdáním se oběti setkávají i od mnohých autorit. Policisté, lékaři, ředitelé, zástupci samosprávy, dokonce ani ministři oznámení neberou vážně. Ano, známe ve Filantii případ, kdy paní učitelka upozornila na šikanu na pracovišti nejmenovaného ministra a ten jí odpověděl, že on sám zažil šikanu, je to normální a ať se ona s tím smíří. Ve Filantii víme, kde je naše místo. Zabýváme se šikanou na pracovišti, nejčastěji tou cílenou, záměrnou, promyšlenou, zlou, nebezpečnou, (bohužel) která je často na hranici zákona, někdy ho i porušuje. Víme o studentkách nejmenované univerzity, které čelily vydírání od svých pedagogů, a docházelo k sexuálnímu vydírání. Víme o případech, kdy jsou oběti pod tlakem tak brutálních taktik, jakými jsou anonymy i odposlouchávání telefonů. My víme, kde je naše místo. Zabýváme se šikanou na pracovišti a abychom oběti pomohli, musíme případ pochopit komplexně. Tehdy často narazíme na souvislosti, které šikanu provázejí. Bohužel, takovými souvislostmi je i korupce a protekcionismus. Nikdy jsem nebyla bonzák, nikdy jsem ale neuměla přihlížet bezpráví. Na základě praxe z Filantie, z našich Svépomocných vztahových skupin vím, že strach z výsměchu, z postihu, z bagatelizace, ze msty, je u obětí šikany na pracovišti veliká. Proto považuji zavedení oznamovacího interního systému v organizacích za velmi potřebné a žádoucí. Whistleblower, oznamovatel nerovná se bonzák. Whistleblowing oznamovací systém je konečně nástroj, který pomáhá obětem a svědkům a díky jejich oznámení, upozorněním může organizace vylepšovat svou práci. A pokud je to jejím skutečným cílem, nevidím problém, proč by se jeho zavedení měla obávat.

Když vás kolega pomlouvá

Jak se vyrovnat s kolegou, který mě za zády pomlouvá? Spontánně mě napadají dvě rady: buď se na to vykašlete, nebo si na něj počkejte v setmělé uličce. Ta prvá se vám asi nebude líbit, tu druhou raději neposlouchejte. Již seriózně radím, vyvarujte se jakýchkoli odvetných akcí, které se mohou obrátit proti vám. Nakonec ne cizí pomluvy, ale rozbitý ciferník pomlouvače, váš hejtovací email či vyhrožování vás mohou stát zaměstnání. Tak se napijte čaje matcha – uklidňuje a bystří pozornost – a nejdříve se zamyslete nad povahou oněch pomluv. Pokud byť jen naznačují, že se dopouštíte neetického či dokonce nezákonného jednání, upalujte na personální oddělení a iniciujte své vlastní vyšetřování. V žádném případě se nespoléhejte na to, že „všichni přeci ví, jak to VE SKUTEČNOSTI je“. Když to necháte vyhnít, červíček se zavrtá a… Není to příjemné, ale rozhodně je lepší se preventivně svléknout donaha než později absolvovat opakovanou kolonoskopii od různých řídících úrovní. Pokud „jen“ dehonestuje vaši práci, váš přínos, vaše kvality, ověřte si, že váš nadřízený vnímá skutečný stav věcí. Tím ověřením nemyslím, že ho zahrnete vyčerpávajícím reportem o vašich aktivitách a úspěších – to ho může naopak vylekat – ale zeptáte se na jeho zpětnou vazbu, zda má od vás dostatek informací, zda vámi předávané zprávy jsou pro něj dostatečně srozumitelné. Nechte hovořit šéfa. V případě shody jej můžete požádat, aby totéž stručně zopakoval onomu pomlouvači či jeho nadřízenému, protože ta pomluva vrhá špatné světlo i na něj. Se všemi dalšími typy pomluv si snad (při dodržení pravidla „neoplácet“) dokážete poradit sám. Zbyl nám kousek stránky, a tak se s vámi podělím o zkušenost s pomlouvačem, kterého jsme v týmu přezdívali „Oko Mordoru“. Když se na vás zaměřil(-o), byl jste rozebrán na atomy a ani vaše DNA neobstálo jeho kritickému pohledu. Až po několika vypjatých konfliktech jsme odhalili mechanismus jeho pomluv. Chopil se jakékoli nespokojenosti našeho společného šéfa s kýmkoli z nás a vylíčil dotčenou osobu jako největší světovou hrozbu hned po severokorejském jaderném arzenálu. Šéfovi trvalo ještě o chvíli déle než nám uvědomit si, že není věčně otrávený našimi výkony, ale že do něj uchem vpravuje jed tento novodobý hamletovský vrah. Ani vy se nedejte otrávit!

Firemní hodnoty a jak je nastavit

Měli jsme vymyšlenou strategii firemní kultury, ale prosazení hodnot ztroskotalo. Co jsme udělali špatně? A proč se ptáte mě? Zeptejte se svých spolupracovníků! Abych na vás nebyl zlý, jednu příčinu snad můžeme vyloučit. Už tím, že se ptáte, dáváte najevo, že vám, vedoucím pracovníkům společnosti nejsou firemní hodnoty lhostejné. „Káže vodu a pije víno“ – to je nejčastější důvod selhání hodnotového rámce. Všichni vaši zaměstnanci vás nepřetržitě sledují… Kážete osobní zodpovědnost? Pak nemůžete poslat za sebe zástupce k nespokojenému zákazníkovi. Kážete zapojení týmů? Pak nemůžete někoho vynechat z rozhodování jen proto, že by to zdržovalo. Každý váš prohřešek vede ke ztrátě důvěryhodnosti hodnot jako takových. Nepřežije systém, v němž někdy pravidla platí a někdy neplatí. Ze stejného soudku čerpají někteří přesvědčení, že firemními hodnotami se zabýváme jen na výjezdním zasedání či na školeních. Ale když jde o „Byznys“, jdou všechny zásady stranou. Naopak! Při hodnotících rozhovorech mám ve zvyku se ptát: Jaký byl tvůj cíl, jakého výsledku jsi dosáhl, jakou cestou a – v neposlední řadě – jaké firemní hodnoty ti při tom nejvíce pomohly? Vrátím-li se o čtrnáct dní nazpět, pak připomenu, že důvodem selhání firemních hodnot může být, že nejsou autentické. Prostě jim lidé nevěří. Už sto padesát let vyrábíte spínací špendlíky a tvrdíte, že vaší firemní hodnotou je Inovace? Pokud jste se v sedmdesátkách nepřipojili k punkovému hnutí a veškerou vaši produkci neprodáváte Vivienne Westwood, pak pro to nevidím důvod. A i tato inovace sichrhajcky má už 40 let. Hodnoty tedy mají být o tom, jací jsme. Respektive jaké je naše lepší „já“. S lepším „já“ se dostáváme k dalšímu kritickému bodu: Součástí vašeho lepšího „já“ nemůže být i vaše horší „já“. Rozumějte, novou firmu nestvoříte ze starých kádrů a vy musíte být připraveni obětovat kolegy, kteří brání minulost. Co nejrychleji je třeba se zbavit toxických odmítačů a dát prostor nositelům změny. Na závěr rada: Zkuste si své hodnoty naplno prožít. Odhodlání při bungee jumpingu, Spolupráci při stavění pagody, Delegování při řízení auta se zavázanýma očima… Věřte, že poté si firemní hodnoty budete navždy pamatovat.

Burn-out syndrom

S problematikou nezvládání stresu jak po stránce psychické, tak po stránce fyzické, přičemž tento stres stres má svůj původ v nadměrném pracovním zatížení souvisí jev, jenž se označuje jako burn-out syndrom – syndrom vyhoření. Profesor Jaroslav M. Kašparů, český psychiatr a pedagog, napsal, že prevence lidského organismu v případech nadměrného zatížení (v extrémním případě výskytu syndromu vyhoření) je důležitější než léčba důsledků přečerpání rezerv. Jako prevenci syndromu vyhoření navrhuje Jaroslav M. Kašparů budování si životního šestistěnu jako obranného mechanismu: 1) První stěna je přední a směřuje k budoucnosti. Měli bychom se ve svém životě na něco těšit. 2) Druhá stěna je zadní. Měli bychom mít lidi, o něž se můžeme opřít. Optimální je mít rodinu. 3) Třetí stěna je stěna levá, tedy blíže k srdci. Ta symbolizuje naše přátelé. Měli bychom mít někoho, s kým si můžeme důvěrně popovídat. 4) Čtvrtá stěna je pravá. Jsou to ti lidé, s nimiž spolupracujeme. Udržujeme s nimi dobré vztahy na pracovišti. 5) Pátá stěna je podlaha, která symbolizuje: mít jedno místo a tam stát. 6) Šestá stěna je vrchní čili strop a je to světlo našeho života. To jsou duchovní hodnoty. Syndromem vyhoření jsou ponejvíce ohroženi lidé, kteří příliš dlouhou dobu vyčerpávali svůj intelektuální a / nebo tělesný potenciál, přičemž si dlouho nechtěli připustit, že tak činí proti vlastnímu pudu sebezáchovy. Přečerpávají konto svých rezerv až do neúnosné míry. Nedokážou si přiznat, že již nemohou, protože by to znamenalo jejich porážku. Něčeho se vzdát, něco opustit: to je v jejich představách spojeno se slabostí, ústupem, neúspěchem, výsměchem a odsouzením ze strany druhých. Myron D. Rush přináší ve své knize Syndrom vyhoření některé rady, jak pomáhat lidem, kteří si prošli touto extrémně zatěžkávací zkouškou, jež je symptomatickým emblémem naší doby snažící se vyrovnat počítačům. Tato ponaučení bližním vyhořelého jedince jsou: a) poskytovat mu pocit, že v něj stále věříme; b) prokazovat mu lásku i v případě, že si to nezaslouží; c) zajímat se o jeho pokrok; d) dávat najevo, že nevadí, dojde-li k nějakému neúspěchu; e) nenutit jej k úspěchu; f) nepoučovat. Pro zjištění míry provázanosti pracovní spokojenosti, pracovní zátěže a výskytu syndromu vyhoření může se požít forma anonymního dotazníku. Otázky, jež je možné v takovémto typu dotazníku klást: otázka: Jaké je Vaše pohlaví? otázka: Jak dlouho pracujete v organizaci? otázka: Jste spokojen s rozsahem Vašich pracovních povinností? otázka: Jak smysluplná je Vaše práce? otázka: Myslíte si, že je Vaše práce náročná? otázka: Jste schopni zvládnout pracovní zátěž? otázka: Jak často se během normálního týdne cítíte přepracovaní? otázka: Jak často se během normálního týdne cítíte ve stresu? otázka: Domníváte se, že pracovní atmosféra ve Vaší organizaci dobrá? otázka: Máte rádi svoji práci? otázka: Máte pocit, že je Vaše práce adekvátně oceněna? otázka: Uveďte prosím, kolik hodin trávíte v práci. otázka: Máte pocit, že pracujete více, než byste měl / -a? otázka: Máte pocit, že jste někdy utrpěl / -a syndromem vyhoření? otázka: Má napětí a stres v práci vliv na Vaše zdraví? otázka: Pomáhají Vašemu zdraví některé formy sportovních či relaxačních aktivit? otevřená otázka: Pokud by jste byl jmenován členem personálního oddělení, odborů či vrcholového managementu, jakým způsobem byste se snažil přispět ke zlepšení firemní atmosféry? otevřená otázka: Pokud byste byl na místě Vašeho nadřízeného, jakým způsobem byste se snažil přispět ke zlepšení firemní atmosféry? otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, abyste se cítil / -a v pracovním prostředí lépe? otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, aby se zvýšila pracovní spokojenost Vašich kolegů? otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, aby se zvýšila pracovní spokojenost všech zaměstnanců firmy?

Proč je důležité poslouchat vnitřní hlas?

Říkala mi moje přítelkyně Bára, že se rozhoduje, zda nastoupí do nové práce podle toho, jestli se ve firmě cítí dobře, jak na ni působí kolegové, se kterými by měla spolupracovat a že se zajímá i o to, jak vypadá prostředí její budoucí kanceláře. „Tohle všechno“, tvrdila mi tenkrát a je to už hodně let, „je velmi důležité, pro mě osobně.“ Znělo mi to velmi ideálně, ale pochybovala jsem o proveditelnosti takové strategie. Bára mi říkala, že dokonce požaduje, aby se mohla podívat na místo, kancelář, kde bude sedět, když se zajímá o nástup do nové firmy. Bára se mi vždycky líbila, je chytrá, a vždycky si byla vědoma své hodnoty. Bára není namyšlená, suverénní, nebo snad přehnaně sebevědomá, ona si jen vždy jasně uvědomovala, co chce, co nechce, byla moudrá už tehdy, před těmi osmi lety, kdy mi tuhle radu dávala a dnes jí dávám velmi často za pravdu. Bylo to tak, Bára mi tenkrát radila. Odešla jsem ze zaměstnání a hledala nové výzvy. Báře jsem zavolala a jí upřímně zajímalo, jak to vypadá s mým výběrem nové práce a upozorňovala mě: „Julie, vybírejte pečlivě, vy nemáte kam spěchat, počkejte si a dobře zvažte všechno, ne jen to, jak se vám líbí pozice, ale jak se vám líbí celá firma.“Přiznám se, že jsem tenkrát pochybovala, jestli to není nadsazené od Báry, že přeci každý musíme udělat kompromis a nemůžeme mít všechno. A já si vybírala podle obsahu práce, to bylo důležité, hledala jsem svůj dream job podle svých kriterií a opravdu jsem si nebyla jistá, jestli bych byla ochotná hezkou pozici zahodit proto, že se na mě někdo blbě tváří, že lidi neumí zdravit a že mi prostor firmy vysává energii.A dneska, po zkušenostech se šikanou v práci se v duchu usmívám, když myslím na Báru a říkám si: respekt. Respekt k Vám, Báro, věděla jste, co říkáte, proč to říkáte a měla jste zatraceně pravdu. A jste mladší než já a před těmi osmi lety jste byla zase o dost mladší a jak jste to jenom, Báro, tak dobře věděla?Bossing jsem zažívala ve firmě, kde se mi nelíbilo od prvního okamžiku. Kde nikdo nezdravil, kde se šeptalo, kde byl tísnivý prostor, který vysával energii. Při vstupu do recepce firmy, do které jsem se dostavila na pohovor, jsem cítila, že se mi tam nelíbí. Nebyla tam žádná výzdoba, slabé světlo ve všech prostorách svítilo tak, jako když máte staré žárovky a z plného počtu jich svítí jen polovina. Lidé nejen nezdravili mě, oni se vyhýbali vzájemnému pohledu mezi sebou, když se míjeli na chodbě recepce, kde já stála a čekala na slečnu náborářku a jakožto pro ně neznámá tvář, jsem byla pro ně neviditelná. I když jsem nastoupila, i přesto, že jsem měla tyhle nepříjemné pocity, které jsem si přikázala ignorovat, protože jsem chtěla svůj dream job, tak se věci nezměnily žádným zázrakem, mávnutím proutku. Lidé se i nadále nezdravili, ve firmě se šeptalo a nahlas se mluvilo jen v chodbičce na toalety. Ve firmě se lidé neusmívali a jeden můj bývalý kolega, který mě tehdy přišel do firmy navštívit, po pár minutách, které strávil u kávovaru pro návštěvy, se mě zeptal:“ proč se tady každý tváří tak strašně vážně? Nebo vlastně, spíš naštvaně?“. Já mu tenkrát odpověděla, že tady ty lidi nepracují rádi. A opravdu jsem si to myslela. Myslím si to vlastně doteďka. A myslím si také to, že když lidé nepracují rádi, nechodí do práce rádi, nejsou spokojení, může to způsobovat v důsledku jejich agresivitu, frustraci a pocit opovržení sebou samotnými. Takoví lidé častěji inklinují k tomu, být na své okolí zlí. Ubližovat, škodit, protože když oni nejsou spokojení, nebudou ani ti druzí. Že je to primitivní? Šikana je primitivní vždy; i když je nevím jak sofistikovaná. Může odhalovat poruchu osobnosti, nevědomé agresivní atavismy, závist, ješitnost. Šikana je primitivní, pokud se jí nedopouští osobnost s objektivní poruchou osobnosti. Nejčastější příčinou šikany je závist, vlastní nízká sebeúcta, nezdravě zvýšená sebedůvěra, hypertrofované ego, pomstychtivost, zvůle, zneužití moci (viz Adler), obava o svoji pozici, málo pracovních zkušeností, málo rozvinutá emoční inteligence, nedostatečná příprava na svoji funkci, problémy v soukromí. Nedávno jsem absolvovala pracovní pohovor na pozici, kterou bych ještě před několika málo lety nazvala snovým jobem. Vstoupila jsem do recepce firmy a v duchu jsem se pousmála. Bylo to dejá vu. "Je to dítě pana ředitele, budete tady mít maximální podporu od všech kolegů, celý si to vybudujete podle svých představ. " Než jsem slyšela tahle slova od pana náboráře, čekala jsem v recepci firmy, kde jsem si nemohla nevšimnout, že se lidé nezdravili, že si šeptali a otáčeli se, jestli je někdo neposlouchá a že mi za dobu čekání na pana náboráře došla moje energie, protože ten prostor mě vysával. Myslela jsem na to, že musím zavolat Báře, pozdravit jí a zeptat se, jak se daří jejím dětem. Myslela jsem na to, že musím naslouchat konečně intuici. Že už vím, jak to Bára myslela. Nenechat se zaslepit věcmi v popředí. Analyzovat to, co se je skryto mezi řádky. Analyzovat detaily. Pragmatismus se musí držet zkrátka, aby si člověk nenaběhl na lukrativní pozici a později si sypal popel nad hlavu. A nějak tak poslouchat vnitřní hlas.

Emoce se věkem neztrácejí - nestyďme se za ně

Nedávno mi můj nejmladší syn Alan vyprávěl s nadšením, že jejich učitel už na ně ve třídě neřve. Byl to učitel, který, ještě před lockdownem, na děti hodně křičel. Byl prý hysterický, a děti tak téměř do jednoho nesnášeli fyziku. Z té doby si vzpomínám i na další vyprávění syna, o tom, jak se jeho spolužák přihlásil aktivně k tabuli, ale odpovídal chybně a pan učitel ho vyřval před celou třídou. "Já se určitě nikdy k tabuli nepřihlásím", uzavřel Alan svoje vyprávění. "A nebudeš mít rád fyziku, pokud se ti nezmění učitel" reagovala jsem já a byla jsem naštvaná. A hodně mě to mrzelo, kvůli Alanovi, kterého dřív fyzika bavila. A štvalo mě, že jeden člověk otráví tolik mladých lidí, jejich vztah ke škole, ke vzdělávání, a taky, že děti někdo uráží a jakým právem vlastně? Ale teď už učitel neřval. "Jak to? Co se stalo?", zeptala jsem se Alana. Odpověděl mi, že si hodně rodičů stěžovalo na chování pana učitele. Ten se nyní chová jinak, nekřičí, dětem vysvětluje látku trpělivě, je s ním prý legrace a dokonce je to podle dětí asi teď nejlepší učitel. A já se ptám: vidíte tu analogii, učitel a manažer (people manažer)? Všichni víme, jak je role učitele klíčová a jakou má moc ovlivnit postoj dítěte nejen k předmětu, ale pomáhá mu utvářet si i hodnoty, protože dítě potřebuje vzory. Vždyť jsme to mnozí zažili, my, z generace Husákových dětí. Vyprávěl mi jeden kamarád, dnes vysokoškolsky vzdělaný člověk: "Když jsem byl na základce, tak jsme měli 45 minut stresu, křiku, ponižování a nadávek při každé hodině ruštiny. Kovaná komunistka, psychicky labilní učitelka ruštiny, která často navštěvovala psychiatrickou léčebnu v Nové Pace, byla po roce 89 ze školy konečně odejita. Má sestra byla svědkem fyzického násilí z její strany na jednom žákovi. Ale to ji nezlomil vaz. Vaz jí zlomila až revoluce. Byla to doba, kdy si člověk myslel, že to je takto normální a že to bude napořád. Ty jizvy jaké to zanechalo! Já jsem patřil k těm žákům, kterým to šlo. Ti ostatní byli podle ní dacani, neměli pět p, neříkalo jim to pane, neměli filipa, lezlo to z nich jako z chlupaté deky apod." Ale my jsme pořád jako ty děti, i když jsme už dospělí. Potřebujeme vzory, potřebujeme víc než jen motivaci ve formě známek, nebo dnes už výplaty. Potřebujeme uznání, potřebujeme opravovat, potřebujeme povzbuzovat. Potřebujeme být akceptováni. Potřebujeme rozumět zadání své práce. A nechceme být urážení a ponižovaní. Pedagogové jsou na svoji roli připravovaní na vysoké škole, přesto nejsou na toto zaměstnání mnozí z nich povolaní, nejsou lidsky, emocionálně ani osobnostně vybavení. Po několika letech studia předmětu, ale také psychologie, nauky o vyučování, rétoriky a přednesu, jsou stále na školách pedagogové hysteričtí, špatně řečnící, mnozí i zlomyslní a podlí vůči svým žákům. Manažeři se stávají manažery cíleně, někteří z úleku nebo z protekce. Je nemálo talentovaných manažerů, zkušených, s vysoce rozvinutou emoční inteligencí. A je také nemálo manažerů, kteří nejsou na práci s lidmi školení a nemají pro ni předpoklady. Máme 30 procent výskytu bossingu podle průzkumu nadačního fondu Filantia a odborníci se shodují, že ve skutečnosti je výskyt šikany v práci o dalších deset procentních bodů vyšší. Bossing - šikana nadřízeného vůči podřízenému se vyskytuje ve všech sférách. Zaměstnanec, na kterého řve jeho nadřízený a jinak ho ponižuje, v tom zůstává často sám. A zažívá stejnou frustraci, zklamání, odpor a stavy strachu, jako to malé dítě ve škole. Je na tom možná hůř - stydí se. Je bezbranný, spěje k vyhoření, práci opustí s pocity křivdy a ponížení a nespravedlnosti. Rodiče žáků, na které řve jejich učitel, si mohou stěžovat. Dnes už ano. A lze dosáhnout změny. Jako v případě mého syna Alana, v chování pana učitele, jindy osoby učitele. Už si nemyslíme, naštěstí, že je to normální děti ponižovat, urážet, stresovat. Protože máme taky vzpomínky na báječné učitele, kvůli nimž jsme daný předmět milovali, hltali jsme každé slovo a zpětně víme, jak nás jeho osobnost v dobrém ovlivnila. Příběhy, které slyšíme ve Svépomocné skupině Filantia a které nám lidé píšou, jsou ošklivé a smutné, a mají toto společné: neúcta k lidem, zneužívání moci, nízká emoční inteligence manažera a jeho neschopnost vést lidi, komunikovat, zadávat práci, dávat zpětnou vazbu. Průměrná mzda je v české republice 35 tisíc CZK pro muže, 30 tisíc CZK pro ženy. Žen samoživitelek je 170 000. Není to jen výplata, která je hlavní motivací člověka k práci. Práce se dá dělat dobře anebo se dá „šulit“. Taky jsme „šulili“ písemky a uhrávali jakžtakž známky, protože jsme předmět nesnášeli. Stejně jako si nemyslíme, že je normální urážet a ponižovat děti, neměli bychom si myslet, že je normální urážet a ponižovat dospělé. Naopak je normální se proti takovému chování ohradit.

Vybrala bych si dream job

Znáte tu otázku: Jakých pět věcí byste si vzali s sebou na opuštěný ostrov? A někdy je to ještě míň: třeba jenom tři věci. Vždycky mi tahle otázka přišla mírně pitomá. Neexistoval pro mě klíč k tomu, jak sestavit výběr předmětů, který by mi život na ostrově zachránil. S limitem na jejich počet to zkrátka nikdy nedávalo smysl. (A většinu podobných výzev, abych našla první tři slova ve změti písmen nebo abych rozpoznala symbol v něčem, co vypadá na první pohled jako neuvěřitelná patlanice, ponechávám stranou😊) Nicméně mě nedávno zaujal kvíz podobného ražení: Jakou jednu pilulku byste si vzali, přičemž máte nárok pouze na jednu z následujícího výběru: peníze, vztahy, sex, večírek, najít lásku, radu, práce snů, obejmutí, odpovědi, cestování. Cože!?, pomyslela jsem si se smíchem, já jsem se nechala nachytat na kvíz? No, nechala. Dream job, pomyslela jsem si v duchu, aniž bych dlouho přemýšlela. Jasná volba. Neváhala jsem se svým osobním výběrem ani minutu. A dokonce jsem začala nad danou bleskovou volbou dumat i v širším kontextu. Ty souvislosti možná nejsou na první pohled zcela zřejmé, ale pokud máme dream job (a většina z nás po něm touží), tak děláme takovou práci rádi, s vášní, s nasazením, doslova s láskou, a to i když jsou okolnosti mimo naši sféru vlivu, někdy systém zčásti nefunguje, jak má, anebo nefunguje úplně. Jsou takové dny blbec. My však víme, že se úspěch dostaví, protože naše energie a poctivá práce se zúročí. Dříve nebo později. A především: my jsme odolní i vůči horším časům, jsme odhodlaní to urvat, pracovat jak nejlépe umíme, dávat ze sebe to nejlepší. Cítíme veliké uspokojení, rozdáváme se na všechny strany a vrací se nám to. Utužujeme pozitivní vztahy, které jako by samy od sebe se rozvíjejí kolem nás. Soukromé partnerské vztahy, naši blízcí, přátelé, známí, kolegové. (Ale není to samo sebou; na světě nic není samozřejmé…) Věříme na dobrou energii, jdeme příkladem druhým. Jsme nadšeni, pořád spokojeni, prostě život je fajn a my pociťujeme, že každý den naší existence je naplněn tím správným smyslem. Plus: máme rodinu a staráme se o děti, vychováváme je (v rámci možností:-), ukazujeme jim cestu, resp. cesty, podporujeme je a motivujeme, seznamujeme je s tím, „jak to na světě chodí“ a „co je na světě dobré a špatné“. A zároveň se snažíme nezapomenout ve víru rodinných a pracovních radostí a starostí na nesmírně důležité věci: žít svůj vlastní život, realizovat se a rozvíjet svůj potenciál, vzdělávat se, tvořit. A proč je to tak důležité v čase, kdy máme hrozně málo času? Protože: „Pokud dlouhodobě ignorujeme své potřeby, někdo za to zaplatí: buď my samy, nebo ostatní.“ (Thomas d’Ansembourg). Jednou by nás tento kostlivec ze skříně mohl dohnat a vytknout nám: Ty jsi zapomněl / zapomněla na sebe. A proto je nutné spět k syntéze našeho bytí a nezapomenout na vnitřní vyváženost komplexního systému, který se jmenuje: Můj život. Takže: když vše funguje, jak má, tak my máme radost, že věci, vykonávané činnosti a úkoly do sebe zapadají jako ozubená kolečka v soukolí, pociťujme vnitřní uspokojení z toho, jak se symbioticky doplňují jednotlivé části našich aktivit a my díky jejich uskutečňování rosteme. Dream job představuje pro každého něco jiného. Pro někoho práci s tím nejvyšším možným výdělkem. Pro jiného možnost pracovat s určitými lidmi, pomáhat jiným. Pro dalšího volbu být celý den v přírodě, mimo dosah civilizace. Pro jiného kreativně realizovat své vize. Ale co představuje společný jmenovatel pro všechny: spokojenost, že našli jsme svůj dream job a že jej mohou vykonávat. Poznáte na první pohled člověka, když má svoji práci rád. A to ještě dříve, než o ní začne mluvit. A někdy ještě dříve, než vůbec promluví. Takový člověk je sebejistý, spokojený, plný energie, je zvláštně vnitřně klidný, protože „sedí“ na té správné židli. Vždycky jsem litovala lidi, kteří neměli svou práci rádi. Upřímně mi jich bylo líto, protože jejich otrávenost, nervozita, vnitřní nespokojenost, určitá zloba a napětí byly cítit a byly vidět. Takoví lidé chtějí být ve Vaší blízkosti. Chtějí načerpat aspoň kus Vaší energie. Představujete pro ně možná poslední šanci, aby vyléčili Vaším prostřednictvím svoji mizérii anebo alespoň trochu na chvíli eliminovali svůj neduh. Přežívají v práci, možná kvůli penězům, kvůli strachu, kvůli jistotě, kvůli moci, všechny důvody jsou legitimní. Protože však svoji energii již vyčerpali, sají ji z druhých. Ale zpátky ke kvízu. Opravdu myslím, že když získáte svoji práci snů, kterou děláte rádi, dostaví se úspěch, a s ním i peníze, tolik peněz, kolik chcete. No a s tím jde ruku v ruce spokojený život, vysoká míra seberealizace, kdy na Vás jako na spokojeného, šťastného člověka reagují lidé, kteří si Vás zamilují a najdete lásku a půjdete s ní na večírek a postupně si budujete vztahy s lidmi v práci, .........., ano, jedna pilulka za druhou. Jedna poučka praví: „Dostaneš tolik, o kolik požádáš.“ A tato poučka neplatí pouze ve vztahu k penězům. Je to o Vašich prioritách a vnitřním nastavení. Tak tenhle kvíz se mi opravdu líbil, protože má řešení.

Velký bratr tě sleduje?

Vrátil jsem se z dovolené a na stole mě čekala pracovní výtka. Důvodem byla má pár dní stará fotka z řecké pláže uveřejněná na Instagramu, pod kterou jsem napsal něco o – s prominutím – vyplaveném bubákovi, co bych ho nejraději poslal místo sebe zpět do toho našeho Kocourkova. Byla to nadsázka, firmu jsem ani nezmínil a především si myslím, že je protiprávní sledovat mou soukromou komunikaci. Pročtěte si pečlivě svou pracovní smlouvu i případný firemní etický kodex. Možná už při četbě těchto dokumentů naleznete odpověď na váš pocit křivdy. Firma má právo se domnívat, že vy a lidé, kteří vás na sociálních sítích sledují, oním Kocourkovem myslí ji. A už vůbec se firmě nemusí líbit, že je vytvářeno jakékoli pojítko mezi ní a citlivým společenským tématem (navíc vyřčeným necitlivým jazykem). Nejste první a zcela jistě ne poslední. Co vás zřejmě zneklidňuje ještě více, je fakt, že vás firma sleduje i ve vašem soukromí. Není nezvyklé, že si velké firmy nechávají na kandidáty do manažerských funkcí zpracovat podrobnou investigativní zprávu. Nelže nám se vzděláním či svou rodinnou situací? Opravdu jdou jeho peníze na charitu? Jde o profesionální detektivní činnost a sám jsem takový proces dvakrát absolvoval. A já do jisté míry souhlasím. Kdykoli si čtu životopis uchazeče, uvažuji jako u Shakespeara, kolik se toho ztratilo v překladu. Je daný kandidát lepším adeptem na manažera nebo romanopisce? Současné technologie zmírňují toto dilema – v digitálním prostoru je váš život tak odhalený... Pokud si vás takto proklepnou předem, můžete se divit, že vás pak sledují i během trvání vašeho kontraktu? Přesto při výběru zaměstnanců nesouhlasím s rešerší sociálních sítí. To, že někdo před přáteli vystupuje jako šašek, tvrďák či donchuan, může být jen hereckou rolí, kterou hraje v uzavřené skupině se svými vlastními komunikačními pravidly. Personalisté, resp. hiring manager by měl být schopen rozpoznat osobnost uchazeče z přímého kontaktu, jinak je to jako s křivými okurkami v Evropské unii. Technologie by neměly sloužit ke kompenzaci nedostatku lidské empatie a inteligence. Během posledních dvaceti let se toho tolik změnilo v mezilidské komunikaci! Od literárních dopisů jsme přešli na rychlé emaily, od emailů k telegrafickým messengerům, pak ke „zdi“ a hashtagům, k live videím… Abstrahujme od konkrétních technologií, přesto je zřejmé, že existují nástroje, kdy můžete poslat fór konkrétní osobě, sdělit svůj názor definované skupině lidí anebo své přesvědčení pověsit jako trenky na Hrad. Pak se tedy však o nich a tak i o vašem přesvědčení dozví každý. Je třeba zvážit způsob a počítat s následky. Časy se nenávratně změnily, dnes už nemůžete jen tak o víkendu vyrazit na pánskou jízdu či poslat „bubáka“ místo sebe do práce… Svět je propojen, stále online. A přecitlivělý. V počátcích internetu se dalo tiše – byť ne snadno – urovnat, když se můj zaměstnanec proboural hasicím přístrojem do hotelového pokoje jisté ženy. Dnes by mu přišla výpověď ještě v průběhu hasičského útoku mailem. Každá firma si svou čest na veřejnosti chrání, i kdyby měly lítat třísky. (Nejen ty z těch dveří.) Pořád vás štve, že po vás jdou? A jak to vlastně máte s vaší integritou? Buď jsou vaše životní hodnoty v souladu s filozofií firmy, nebo přijměte políček za vaši přetvářku.

Nechci ale, aby mě zahltili! Jak se mám bránit?

Delší dobu pracuji ve společnosti, která sdružuje firmy v našem oboru a poskytuje jim společný servis. Už od počátku si na mě zasedl jeden člen vedení, podporovaný ředitelem jednoho našeho akcionáře. Mj. reprezentuji náš „svaz“ v mezinárodní organizaci, kde dokonce předsedám jedné sekci. Tento můj úspěch se jim taky nelíbí. Delší dobu se mě snažili přeřadit na podružnou práci, teď obrátili a chtějí, abych v mezinárodních vztazích dělal ještě víc. Nechci ale, aby mě zahltili! Jak se mám bránit? Práce v každé oborové organizaci má svá specifika, mezi něž patří mj. nezbytná dávka diplomacie. Zcela jistě se vám mohlo stát, že sedíte na místě důležitém právě pro jednoho z členů, který se teď snaží skrze spojence ve vedení prosadit své specifické zájmy. A pokud jim nevycházíte vstříc, resp. vůbec tuto hru nedokážete číst, mohou vzniknout tlaky na přeobsazení vaší funkce. Na druhou stranu oborové organizace vznikají právě proto, aby reprezentovaly zájmy svých členů či akcionářů, takže základním principem jejich činnosti je snaha těmto zájmům vyhovět. Každopádně o jakýchkoli intervencích zvnějšku byste především měl objektivně(!) informovat svého nadřízeného, který má lepší možnosti vyjednávat s vedením organizace o agendě jeho odboru a tedy i vaší náplni práce. Já osobně vaše prohlášení, že si na vás někdo „zasedl“, nedokážu posoudit, je příliš vágní. Jak to vypadá v praxi, když vás dané osoby neřídí? Pomlouvají vás? Požadují vaše odvolání pro nekompetentnost? Všechny tyto otázky by měli být vyjasněny právě s vaším manažerem. A pak vaše kritiky popudil váš úspěch v mezinárodní organizaci. Z mého pohledu máte úctyhodné odborné renomé a já vám k němu blahopřeji. Neříkáte už ovšem, do jaké míry tato aktivita zapadá do vaší pracovní náplně. Resp. co je její hlavní částí a jak se vám daří tyto úkoly plnit. Po různých peripetiích se zdá, že nyní máte šanci dělat to, co vás nejvíce baví. Jenže vy se obáváte, že vás zahltí! Je možné, že vás chtějí uvařit, ale vy jste si o tu práci celou dobu nepřímo říkal. Budete se tudíž muset rozhodnout, zda výzvu přijmete. Trochu to na mě dělá dojem, že jakmile se vaše mezinárodní aktivity změnily ze zábavy na pracovní úkol, zalekl jste se. Snad se mýlím. V celé té debatě mi však bytostně chybí osoba vašeho přímého nadřízeného. Vnímáte tlaky na svou osobu, ale neříkáte, zda je pozoruje také váš manažer. Cítíte zášť pro své mezinárodní úspěchy, ale chybí mi hodnocení vašeho šéfa. I o vaší nové pracovní náplni hovoříte tak, že ji prosadili vaši „nepřátelé“. Každý z výše uvedených bodů byste měl mít prodiskutován se svým manažerem. Na čí straně stojí? Jak je s vámi spokojen on? Konečně doporučuji vám upřímně si odpovědět na otázku, zda kromě věcí, které vás baví, jste ochoten plnit a taky plníte i další úkoly, které se po vás vyžadují. A to nejlépe ještě předtím, než za svým šéfem zamíříte.

Sledujeme bossing v přímém přenosu

Já říkám psychopatům Kobry. To je o mě již známé. A když vyprávím o tom, co jsem v práci zažívala, tak soudě podle reakcí posluchače dělím na dvě skupiny. První tvoří lidé, kterým je téma psychopatů známé, buďto se osobně setkali se sociopatickou osobností a třebaže i v soukromém, nikoliv pracovním životě, ví, o čem mluvím. Druhou skupinu tvoří lidé, kteří prostě mají kliku a s Kobrou se nepotkali. Anebo o tom nevědí, protože se nedostali do její sféry vlivu. Tito lidé považují moje vyprávění za přehnané a nechtějí tomu věřit. To je podstatné, mnoho lidí Kobry zbožňuje. Kobry totiž dovedou druhé dokonale ošarmit, omámit, koupit si je. Ano, využívají lstí, slibují peníze, moc, hýří laskavostí a srdečností, trochu víc teatrální, ale ohromují ostatní svým vlivem. Lidé tak chtějí být Kobrám nablízku, chápou, že Kobry jsou mocné, jsou důležité, a jsou ohromně schopné a šikovné. Protože "správná" Kobra hodně o sobě mluví, já, já, já a jenom já. "Já jsem to vymyslel, já jsem to zařídil, já jsem to dokázal." Má to celé veliký háček. Pokud se nedostanete pod sféru vlivu Kobry, to znamená že není v roli Vašeho nadřízeného, Vašeho partnera, znáte jen tu laskavou, přehnanou, okázalou, velmi milou polohu Kobry. Slyšíte sice různé historky lidí, kteří mluví o tom člověku jinak, znechuceně, zklamaně, s hrůzou, až s odporem, ale vy jim nevěříte. Zdá se Vám neuvěřitelné, že by ta laskavá, milá, na počkání plakající osoba mohla být tak zlá, jak jí jiní líčí. Nesmysl. Odmítáte tomu uvěřit a dokonce máte tendenci se stavět na její obranu. Kobra je totiž upracovaná, tváří se tak, protože je nejschopnější a všichni ostatní jsou jelita, takže všechno leží jen na ní. Rozhodnete se Kobře pomáhat, vy nejste neschopní a dovedete makat. Svojí práci rozumíte a děláte jí rádi. Ejhle, ani to netrvalo tak dlouho anebo prostě ten čas rychle utekl, ani jste neměli prostor ho měřit, protože jste těžce pracovali, pro Kobru. Kobra byla zpočátku miloučká, povzbuzovala Vás, děkovala za pomoc, projevovala Vám podporu. Dneska na Vás řve, pokládá Vám telefony, vysmívá se Vaší práci. Cítíte se jako vysátí upírem, Kobra vypadá daleko lépe a to údajně spí méně hodin než Vy. Ano, Kobra kvete a Vy se hroutíte. Psychicky i fyzicky jste v háji. Na konci sil. Ale co teď? Pořád přemýšlíte, proč? Kde se to podělalo? Kam zmizela ta ohromující osobnost? Vy jste naletěli? Kobře? A ještě ke všemu se cítíte jako hadr na podlahu. Je to trapný, každý den kartáč, řvaní, je to ponižující, komu se s tím můžete svěřit? Nikomu, vypadali byste jako idioti. Možná Vám ani nikdo neuvěří. Stydíte se. A zase ty lži, Kobra lže, podvádí a krade. Sbíráte síly, abyste opustili práci, které jste věnovali energii, úsilí, upřímně to nejlepší, co ve Vás je. Vaše práce už Vás ale netěší, Kobra Vám tak dlouho plivala do polívky, až Vám jí znechutila. Co bude potom? Anebo to vydržíte? Ne, každý nový den se přesvědčujete o tom, že už to nevydržíte o moc déle. Máte i tušení, že to není jen na Vašem rozhodnutí, Kobra Vás sežrala, vysála a je připravená Vás vyplivnout. Hledáte únik, co nejdůstojnější a nejrychlejší. Já nebezpečné psychopaty nazývám Kobrami. O Kobrách je potřeba mluvit, je důležité psychopaty umět odhalit, vědět, co od nich můžeme čekat, chápat, jak dovedou být nebezpeční. Opakujeme to pravidelně, v rámci každé komunikace Filantie. Kobra je nebezpečná, pro jednotlivce, firmu, celou společnost. Vytváří toxické prostředí, způsobuje ekonomické ztráty společnosti, likviduje šikovné lidi, pěstuje si pochlebovače a neumětele, její chování má psychosomatické dopady na zdraví lidí. Je důležité se zlem bojovat. Pokud možno nikdy Kobře nesednout na lep! A já navíc věřím, že se Kobry bojí odhalení. Ta teatrálnost není náhodná, Kobry hrají a předstírají s cílem, aby je okolí neprokouklo. Když ty Kobry odhalíme včas, pomůžeme tím sobě, firmě, kolegům, celé společnosti. Firmy by měly dbát na prevenci, nečekat, až nastane průšvih. Existují profesionální diagnostické metody: jak odhalit osobnost manažera včas jak měřit klima ve firmě jak eliminovat vznik patologických vztahů jak nastavit zdravou firemní kulturu jak sledovat desatero bezpečné firmy A osvěta je důležitá! Naše přednášky si můžete objednat na webu Filantia. info@filantia.cz

Dvě firmy se slučují, v jedné se tyká, v druhé vyká. Co zvolit raději za přístup?

Dvě firmy se slučují, v jedné se tyká, v druhé vyká. Co zvolit raději za přístup? „Vykání vzniklo jako následek nepochopení formy vlády pozdních římských císařů,“ říká doc. Jarmila Bednaříková ve své knize Stěhování národů. Tak teď se mi ulevilo, konečně mám po čase jednoznačnou odpověď na otázku čtenářů: Vykají si jen ti, co nic nepochopili, srabové, a pak ještě Láďa Špaček. Anebo mi možná něco uniklo. Vždyť to, že Flemingovi v misce vykvetla plíseň, ještě neznamená, že penicilin je sajrajt. Stejně tak vykání a tykání – přes svůj zrod z historického omylu – nabyly staletími odlišný význam. Především pak volba mezi TY a VY (zapomeňme protentokrát na ONI) má bipolární potenciál: TY vyjadřuje stejně tak osobní blízkost i povýšené pohrdání, VY podřízenost i hluboký respekt. Prosazování jednoho na úkor druhého může vždy znamenat destrukci skutečných, neformálních lidských hodnot. Vždyť TY víš, o čem mluvím, soudruhu! Vykání či tykání jsou vztahové proměnné a samy o sobě nepředstavují žádnou firemní hodnotu, a proto by je firma neměla vynucovat. Ovšem když Klaus Gehrig prohlásí, že ho již obtěžuje vykání jeho zaměstnancům Kauflandu a Lidlu, když si jinak tyká se všemi členy jeho golfového klubu (rozuměj: nikým z třistapadesátitisícové firmy, kterou řídí), pak to vyjádřením určité jeho životní hodnoty je. Nepodařený odpal, Klausi! Ano, na někoho může vykání působit jako snaha držet si odstup. Interpretace sdělení je však vždy problémem příjemce. Když jsem před mnoha lety přišel do Prahy, byl jsem obchodními partnery považován za „studený čumák“. Na vině byla má spisovná moravská mluva umocněná faktem, že má máma byla češtinářkou par excellence. Dnes mi titíž lidé říkají, jak rádi naslouchají mé čisté češtině (což už dávno není pravda). Tykání může být naopak ofenzivní, a tak sám mnohdy volím oslovení křestním jménem v kombinaci s vykáním – tím naznačím, že vím, s kým hovořím, ale respektuji jeho či její soukromí. Nesnažme se znásilnit kulturu firmy přes její vnější projevy. Tykání se nerovná větší otevřenost, stejně jako jedna vlaštovka jaro nedělá. Nechejme lidi nastavit si vzájemné vztahy sami. A buďme jim vzorem. TY i VY.

Co je finanční bossing?

Bizárka si to také dobře uvědomovala, když pracovala nad 200 procent a měla přislíben určitý finanční obnos za splněný projekt. Aby se jí Kobra pomstila, tak použila tuto techniku, která se může stát pro zaměstnance likvidační. A mladé slečny z HR nemají ponětí o konsekvencích takovéhoto jednání. O co je to tristnější, když na HR vědí, jaké je situace zaměstnankyně/zaměstnance, a jenom přihlížejí. Bizárce běžela výpovědní lhůta, krásně to vyšlo přesně na konec roku, takže rozhodně měla nárok na celý roční bonus. Těšila se, až se s Kobru sejde, v momentě kdy jí dala výpověď, spadla z ní okamžitě tíseň, už se smiřovala postupně s tím, že práci, kterou milovala, budou dělat lidi, který jí nerozumí a nebudou mít k projektům vztah. Poběží to ze setrvačnosti, hodně věcí se ukončí, ale to je život. Ale taky už Bizárka necítila tu zodpovědnost, kvůli který se před Kobrou ponižovala, ano, Kobra věděla, jak moc má Bizárka tu práci ráda, byla si jistá, že jí Bizárka nebude chtít opustit a proto si nechá líbit všechno a napořád. Takže když dala Bizárka výpověď, trpěla ona, ale i Kobra. Každopádně, neměla Bizárka problém se s Kobrou vidět, setkat, ale Kobra se jí vyhýbala. Takže ani ta schůzka k vyhodnocení motivačního plánu neproběhla. „Viktore“, šla zase Bizárka za HR ředitelem, „je středa, já jsem tady v pátek poslední den, co ty moje cíle? Nemám nic podepsanýho, vyhodnocenýho, jak mám věřit, že mi peníze pošlete a v jaký výši?“„My ti je pošlem“, vzdychl nešťastně Viktor.“„Sám tomu nevěříš, musí to podepsat Kobra, já mám nárok na 100%, ty to víš, všechno mám splněno nad rámec, co když mi pak bude chtít dát jen polovinu, todle je bordel. Já neodejdu z týhle firmy, dokud to nebude vyřešený.“ Viktor byl zoufalý, ale byl to jeho problém. Už ne Bizárky. Byl čtvrtek, předposlední den, v pátek Bizárka měla jít do firmy naposledy a fakt už byla naštvaná. Šla za Viktorem, s prosbou, aby to vyřešil, „tak se dohodni s Kobrou, vyhodnocení udělej ty, za zaměstnavatele, podepiš to. Mě je to jedno.“„Počkej, to vyřešíme.“ Řekl Viktor, odešel, půl hodiny byl na záchodě a pak se po zbytek dne Bizárce vyhýbal.„Pane doktore,“ volala Bizárka právníkovi, mladému, schopnému, slavnému, ambicioznímu. Popsala mu stav věci a hned jí řekl, co má udělat.A tak Bizárka večer sedla a psala email. Když ho dopsala, dlouho čekala a hledala odvahu ho poslat. Pořád přemýšlela, jestli to není zbytečný, že třeba v pátek s ní Kobra sedne k jednomu stolu, anebo Viktor a spolu vyhodnotí její odměny. Blbost. To se nestane. Tak bylo už asi devět večer, Bizárka vyplnila adresáty. Do kolonky emailu To: uvedla předsedu dozorčí rady a kolegy z HR, na kopii přidala Kobru.Byl pátek, poslední den Bizárky v Bizáru. Byla nadšená, už to skončí. Sotva došla do práce, přiběhl za ní Martin, z HR. „Od dvou ráno jsem nespal, Kobra nás vypisovala jak vzteklá celou noc.“„Já to musela udělat, snažila jsem, ale tohle si nemůžu nechat líbit“ vysvětlila mu Bizárka.„Udělala jsi dobře. Ona to hází a svaluje na nás, že nikdy o tom neslyšela, nevěděla, co má dělat, že jsme jí neinstruovali.“„Ty cíle se mnou podepsala ona, jí jsem poslala před měsícem svoje vyhodnocení se žádostí o schůzku, kecá.“„Nesnáším jí.“„Upřímně vás lituju a jsem ráda, že jsem z toho venku. Mám právníka, bude to řešit on.“ Přilítl Viktor. „Do hodiny budeš mít podepsaný cíle, podepíšu to já. A stáhneš právníka.“„Nestáhnu, nejdřív mu zavolám a poradím se.“„Ano, pokud vám potvrdí protokol o vyhodnocení pracovních cílů, a vy to také podepíšete a potvrdí vám k jakému datu vám odešlou finanční bonus, potom je to v pořádku, „ řekl Bizárce právník.Představa, že Kobra nechrápala celou noc, Bizárku pobavila. Volala pak jednomu kolegovi, který tam kdysi pracoval a řekla mu, co se stalo. „Tohle je běžná praxe, takhle s lidmi vybíhají, ne každý má ty koule, aby na ně vzal právníka. Nóoo, dala jsi Kobře pěstí mezi oči.“ Večer poslala Bizárka Kláře fotku, dvě pera MontBlanc se zlatě vyrytým jménem Bizárky a k tomu jí připsala, „tohle jsem dostala na odchodnou jako poděkování v minulý firmě. Není to všude stejný. Jsem optimista.“

Schrödingerovy otazníky (a pár vykřičníků)

Po firmě koluje seznam lidí a jejich platů. Všichni to řeší, ale neví, jestli je to pravdivý seznam, nebo ne. Tak vás trápí, zda ten kolující seznam platů je pravdivý či není? Opravdu? Tak to je trochu příběh Schrödingerovy kočky, není-liž pravda? Že ten příběh neznáte? Můžu vám ho přiblížit na jiné pracovní historce? Manažer si říká: „Co se asi o mně povídá ve firmě?“ Zkouší to všelijak – při neformálním obědě, kariérním rozhovoru, během cesty na konferenci, odpoví mu ale někdo bez vytáček? Nakonec si v garáži počíhá na jednoho z podřízených, přitlačí ho na kapotu auta a s obálkou naplněnou penězi vyštěkne: „Tady máš sto tisíc a za to mi řekneš, co se o mně ve firmě povídá, jasný?!“ Oběť se snaží uniknout: „A co máte na mysli tím ‚povídá‘, šéfe?“ Manažer se nevzdává: „Tak pomlouvají mně?“ „Kvůli čemu?“ Zoufalý šéf zamíří přímo na komoru: „Tak říkají o mně, že jsem neschopný idiot, který paranoidně pronásleduje podřízené?“ „A myslíte to o té paranoie nebo toho idiota???“ Nikdy se pravdu nedozvíte a všechny domněnky jen neúčelně zaměstnávají vaši mysl, až se stanete kým? Neschopným idiotem paranoicky pronásledujícím podřízené! Myslíte si, že s těmi platy je to jinak? Že vám někdo řekne, že ten seznam je pravdivý? Anebo že je falešný? Zeptejte se přímo kolegy či kolegyně, zda skutečně bere tolik, co píšou! A co když se někdo zeptá vás? Půjdete s kůží na trh? Když se zeptá vaše kolegyně, která ve stejné pozici bere – podle tohoto konspiračního seznamu – míň? Anebo kolega, který ve stejné pozici prý bere víc? Komu říct pravdu a komu ne? Nebo všem lhát, ale každému trochu jinak? Tak mlčet? Ale to pak budete jako ONI! Nepřipomíná vám to Čapí hnízdo? Proč to vlastně chcete vědět? Cítíte se nedocenění? Pomůže vám v tom nějaký seznam? Když si ověříte, že berete víc než jiní, budete se cítit více sebejistí? Anebo ohrožení, protože příliš drazí? Nebo ten seznam použijete pro vyjednávání? Copak snad (platově) nad vámi klečeli na vašem šéfovi a mávali mu před očima sjetinou z personálního systému? Tak berete podle vás opravdu málo? Řekněte to na rovinu svému šéfovi a – když vaše racionální(!) argumenty odmítne – proč byste měli zůstávat? Buď jste měli pravdu (jste nedocenění) a jinde se vám bude určitě dařit líp, anebo se vám snad neuleví, i když zjistíte, že vaše hodnota na trhu byla reálná a že jste se trápili zbytečně? Nepřinesou vám nakonec oba scénáře více vnitřního klidu a sebepoznání? A nechcete se na to všechno raději hned vykašlat a cítit se spokojení sami se sebou, s tím co a jak děláte, a že se dokážete poctivě uživit? A nemít přitom v hlavě halušky? Porozmýšlejte! A jak to tedy bylo s tou Schrödingerovou kočkou? Přiznám se, že si už přesně nepamatuji, že buď umřela, nebo snad ten experiment přežila…??? [Tato rada obsahuje (nejméně) 45 otazníků? A sedm vykřičníků!]

Situace je vážná! Šikanu na pracovišti je třeba odtabuizovat, je to ekonomický problém

Stále pozoruji, jaká je nejistota a obava se hlasitě a veřejně vyslovit k šikaně na pracovišti. Řešíme jako společnost šikanu u dětí a mládeže, řešíme domácí násilí, řešíme sexuální obtěžování a dnes konečně i kyber útoky a stalking. Ale šikana dospělých, násilí a křivdy, které se dějí na pracovištích jsou stále tabu. Přemýšlím, čím je to způsobené? Malou osvětou? Malým povědomím o výskytu mobbingu? Jde o násilí, které je primárně psychického rázu (i když se objeví i takové výjimky, známé z medií, kdy kolegyně tajně dávkovali projímadlo své nadřízené a pod dobu několika týdnů, čímž dotyčné způsobily vážné zdravotní problémy). Možná proto, že nejde o viditelné fyzické násilí, jej lehce přehlížíme. Nepochybně to ulehčuje fakt, že lidé, kteří útokům agresora v zaměstnání čelí, se o tom bojí mluvit. Dlouhodobě trpí, většinou bez pomoci okolí, doufajíc, že agresor se zaměří na jinou oběť, změní pozici, zkrátka že se stane nějaký zázrak a vyřeší se problém sám. Avšak nejde o marginální jev, to víme nejen podle vnímání okolí, povídání si s lidmi, ale ověřujeme si to i dotazníkovými šetřeními, to proto, aby nás kompetentní instituce, média, HR manažeři, vedoucí firem brali vážně. Tak podle nejčerstvějšího průzkumu z listopadu 2020, který provedl Nadační fond Filantia ve spolupráci s PPM Factum na reprezentativním vzorku 1000 respondentů 48 % zaměstnanců není v práci spokojeno (19% finančního ohodnocení, 10% uznání svojí práce, 9% špatná atmosféra, 8% náplň práce). Nejvíce zaměstnanci čelí útokům nadřízeného (bossing) 51% a kolegů (mobbing) 36 %. Pachatelé: 53% muži, 47 % ženy. Oběti: 58 % ženy, 42 % ženy. V 64 % případů je útočníkem jednotlivec, ve 24 % skupina pracovníků. V 71 % případů je obětí řadový zaměstnanec, v 15 % střední a vyšší management, ve 3% majitel firmy nebo TOP management. Chování útočníka obhajuje: 23 % nadřízený, 19 % kolega útočníka, 13 % kolega oběti (27% případů nikdo). Situace je vážná! Snad proto, že nahlíží veřejnost na šikanu v práci jako na čistě vztahovou záležitost, unikají nám zásadní okolnosti. A sice, že oběť šikany je v ekonomickém vztahu k agresorovi a k firmě, kde šikana probíhá. Nelze se stavět k problému tak, že jsou jedinci dospělí a musejí si umět pomoci sami. To lze aplikovat ve vztahu mezi lidmi, mezi kterými není ekonomická vazba a finanční závislost. Bossing anebo mobbing v práci je krutý k obětěm z toho důvodu, že je ve hře ztráta zaměstnání, finančních jistot, reputace. A jde o hodně. Je nepřípustné, je amorální očekávat, že bude oběť šikany trpět ze strachu o ztrátu své pozice z důvodu toho, že se znelíbil kolegovi anebo nadřízenému. Právě toto vědomí síly a dominance dává bosserovi výhodu, které si je vědom a zneužívá jí. Jde tedy fakticky o ekonomické vydírání. Nazývejme věci pravými jmény, přestaňme bossing zlehčovat a přehlížet. Nikdy totiž nevíme, zda se v podobné situaci neocitneme sami. Nastoupí nový šéf, promění se management firmy, vstoupí nový investor, je zkrátka mnoho faktorů, které se odehrávají bez našeho vlivu.

Internet s vámi!

Vedete tým složený ze samých čerstvých absolventů a máte pocit, že vás ignorují. Poradám se vyhýbají, na vaše emaily nereagují. Fakt, že jste se narodili na začátku 70. let už nenapravíte. V porovnání s dnešními dvacátníky máte výhodu, že jste ještě zažili punk a novou vlnu, Metallicu, Depeche Mode či Stinga na vrcholu slávy. Asi však neujíždíte na Spotify či Deezeru a už vůbec neposloucháte mashups, a to vede k vašemu nepochopení. (Jinak všichni ti umělci pořád koncertují a dokonce vydávají pořád dobré desky.) Z této hudební vsuvky vyplývá, že Generace X má pořád co sdělit. Jen ta korporátní forma mailů už je pro Generaci Y vyčpělá. Upřímně řečeno, ani mně emailová kultura nepřijde jakkoli atraktivní. Kam se to vše zvrhlo? Každodenní tuny bla-bla emailů, dnes už navíc mnohdy generované webovými (ro-)boty, k nerozeznání od kolegů z centrály... Vytřídit podstatnou informaci se rovná hledání jehly v kupce sena. A právě tzv. Miléniálové (jak se také říká Generaci Y) odmítají s námi tuto hru hrát. Přechod od papírových oběžníků k elektronickým právem nepovažují za pokrok. Navíc svůj život žijí podle odlišných principů, které si dovolím pojmenovat: NYNÍ je kdykoli. Poznání najdeš v kaleidoskopu. Vítězí skupinové vědomí. Takže za prvé, přítomný okamžik, např. pravidelný den a čas týdenního reportu, pozbyl významu. Jakoby se čas mohl neomezeně vracet anebo předbíhat: zprávu, která mi na poradě unikla, si přeci mohu kdykoli přehrát znovu a nudné pasáže posunout dopředu. Za druhé, dlouhé emaily rozebírající jednotlivá témata „Milánka“ zdržují, protože si obraz reality skládá z velkého množství drobných informačních střípků. Až když ten obraz nedrží pevně při sobě, začne pátrat po hlubší znalosti. Tu ale nehledá ve vašem emailu, ale – za třetí – ve své komunitě, či chcete-li „sociální bublině“. Už vidíte, jak brutálně míjí váš styl komunikace svou cílovou skupinu, a to přes veškerý jejich respekt k vám? Co s tím? Komunikujte přes messenger a informace porcujte na „tvíty“, používejte grafiku či krátká videa. A připravte se na život online 24x7. Internet s vámi!

Whistleblowing je oznamování, možnost nahlásit křivdu a pomoci druhým

Znám jednu vynikající ředitelku gymnázia, která po nástupu do nové funkce ředitelky školy požádala studenty o evaluaci profesorů. A to byl poprask! Co to je za morésy, rozčilovali se mnozí profesoři a profesorky, copak děti můžou hodnotit své učitele? A mají na to vůbec právo?! Jistěže mají. A nejsou to děti, jsou to mladí dospělí a jsou schopní velmi dobrého úsudku. Je to projev důvěry v ně a cílem bylo získat cennou zpětnou vazbu, kterou mohla ředitelka gymnázia použít při osobních rozhovorech s profesory. Tato ředitelka se navíc nebojí říct svůj názor, že mezi pedagogy jsou také takoví, kteří děti nesnášejí, ponižují je a psychicky týrají. Jde o výjimečnou dámu, jejíž škola dosahuje fantastických úspěchů, je velmi zkušenou pedagožkou a k výkonu funkce ředitelky přistoupila jako velmi osvícený manažer. Jak dotazníkové šetření mezi studenty proběhlo? Potvrdilo se, že studenti jsou svéprávní, schopní objektivního a spravedlivého hodnocení. Ti nejvíce nároční profesoři na výkony studentů, ti takzvaně přísní, ale spravedliví, současně nápomocní a ochotní kdykoliv učivo dovysvětlit, měli nejlepší hodnocení. A pochopitelně se studenti svěřili i s tím, co se jim na přístupu některých pedagogů nelíbí, co je demotivuje, co je jim nepříjemné. Ano, i pedagog je people manažer, i pedagog je lídr, který, pokud chce být svými studenty následován, musí být schopen projevovat jim důvěru a respekt. Pokud je člověk zdravá osobnost, dovede přijmout kritiku, dovede získanou zpětnou vazbu zpracovat pro svůj rozvoj. A proč mě evokuje poslech podcastu Jiřího Deváta, konkrétně dílu, který se věnuje tématu Whistleblowing právě tento zážitek z gymnázia? Jelikož whistleblowing znamená oznamování, konkrétně něco vidět, být svědkem a podat svědectví. Abyste mohli pomoci druhým, kterým se děje křivda, potřebujete mít možnost o té křivdě promluvit, napsat, informovat. Jaký že prostor? Tak například politika otevřených dveří ve firmách, dotazníkové šetření, evaluační formuláře, interní ombudsman, jsou některé z možností, jak vytvořit prostor pro získávání zpětné vazby, žádané i nevyžádané. Je to důležité, ba přímo klíčové. Je to projev důvěry, respektu, je to prevence proti vzniku patologických vztahů, je to pomoc při řešení křivd, nespravedlností, ponižování a proti zneužívání moci. To, co ředitelka dokázala, je to, že odstranila strach. Dala studentům možnost se vyjádřit a ohodnotit své profesory, aniž by se báli, že ti se jim pomstí. Strach totiž paralyzuje a vytváří toxické prostředí.

Šarmantní násilníci – tip na knihu

90 %2 HODNOCENÍ Kniha Šarmantní násilníci, jejímž autorem je doktor Pavel Beňo, volně navazuje na předchozí titul (Můj šéf, můj nepřítel?, 2003), více se však zaměřuje na skutečné příběhy z pohledu psychologa–antimobbingového poradce. Základ tak tvoří 10 kazuistik, které autor komentuje a vysvětluje.V knize jsou podrobněji vysvětleny pojmy, které dostaly souhrnný název „vztahová patologie“. Jde o šikanu, mobbing, bullying, bossing, staffing i nově popsaný jev pod názvem „straining“. Dále je pojednáno o diskriminaci, obtěžování (harassmentu), whistleblowingu či stalkingu. Pozornost je věnována i tzv. kyber-formám takového chování (kyberšikana, kybermobbing, kyberbullying) a popsány jsou některé pojmy související se zneužíváním moderních technologií (grooming, sexting, happy slappying, phishing, hoax). Kniha, která je určená zaměstnancům, zaměstnavatelům, jejich rodinných příslušníkům, PERSONALISTŮM, MANAŽERŮM, poradcům, koučům, psychologům, psychiatrům, vzdělavatelům, inspektorům práce, právníkům či sociálním pracovníkům, odráží fakt, že počet případů vztahové patologie bohužel stále roste, avšak spolu s ním se zvyšuje i odborný zájem o tuto tematiku (např. ze strany soudců). A Kobrám k vánocům:-)

Když se začnete zabývat tématem problémů vztahů na pracovišti, zpravidla dřív nebo později přijde řeč na strach.

Strach je nedílná součást našich životů. Bojíme se o vlastní děti, bojíme se neznámých situací, bojíme se nebezpečí. Je to emoce, která vzniká jako reakce na nebezpečí, a má nás před ním ochránit. Co se ale děje, když strach pociťujeme na pracovišti? Když se začnete zabývat tématem problémů vztahů na pracovišti, zpravidla dřív nebo později přijde řeč na strach. Při problémech v práci, obzvláště těch s mobbingem, bossingem a podobným, je strach hlavní emocí. I když se zde nabízí používat termín „obět“ mobbingu, nenechte se zmást. Mezilidské vztahy jsou vždy vztahy dvou a více osob. Každá z těch osob je zodpovědná za své jednání a rozhodnutí. Mnohem lépe se nám bude pracovat s termíny cíl nebo terč mobbingu. Existují nějaké společné znaky lidí, kteří se v pozici cíle ocitli? Nabízí se domněnka, že daní jedinci jsou slabé články kolektivu, ale výzkumy z posledních let dokládají, že tomu tak není. Naopak. Jedná se zpravidla o kvalitní zaměstnance, lidi, kteří práci mají rádi a odvádí nadstandartní výkony. Paradoxní, že ano? Vemte si, že cíl firmy je ekonomický výnos a bez kvalitních a loajálních zaměstnanců se neobejde. Jaké mohou být tedy důvody, že takovýto člověk se dostane do situace, kdy musí mobbingu nebo bossingu čelit? Pachatel se zpravidla toho člověka chce zbavit, protože nezapadá to týmu (nechce s kolegy chodit na pivot po práci), nebo protože má strach o svou vlastní pozici nebo třeba kvůli tomu, že nedokáže komunikovat a není otevřený jakékoliv konstruktivní debatě nad pracovními záležitostmi a bere vše jako kritiku. Všechny tyto důvody mají zpravidla stejného jmenovatele, a tím je strach. Pachatel má z terče mobbingu strach a způsoby, kterým jedná, jej mají strachu zbavit (a nahnat si ego). Co se ale děje s člověkem, který se do hledáčku takového šéfa nebo kolegy dostane? Terč mobbingu pociťuje strach, paniku a přechází na krizový mód, kreativita jde do pozadí a člověk se snaží jen přežít situaci. Ví, že cokoliv co udělá, nebude dobře nebo bude podrobováno daleko větší kontrole, než u ostatních kolegů. Takovéto pracovní prostředí je pro kteréhokoliv člověka toxické, ale pro loajálního, svědomitého a pracovitého zaměstnance je to kudla do zad. Pracovní nasazení a kreativita zákonitě klesají, protože člověk je paralyzován strachem a nejistotou. Dlouhodobé setrvávání v tomto bodě pak může skončit posttraumatickou stresovou poruchou, která vzniká jako reakce na traumatickou událost. Postižený opakovaně prožívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích a vyhýbá se místům a situacím, ve kterých k události došlo. Strach také pociťují kolegové terče šikany, jako případní svědci situace. Málokdy se stává, že si změny chování některých jedinců na pracovišti nikdo nevšimne. Většinou existují svědci, ať už přímí nebo nepřímí, kterým se terč šikany svěřil a kteří vědí, že se něco takového děje. Proč tito lidé zpravidla nepomůžou a cíle šikany se nezastanou? Někteří možná mají pochybnosti, že by dostali nálepku „práskače“ a „bonzáka“. Přeci jen má každá firma trochu jinou hierarchii a rozdělení rolí v týmu. Svědci kolegové také mohou nereagovat kvůli složitosti vztahů. Mají obavy z toho, že nerozumí situaci, souvislostem a vazbám, které člověk nevidí, a proto se kolegové v takovéto situaci stáhnou do ústraní a mlčí. Extrémem je strach kolegů z toho, že se pozornost pachatele upne na ně samotné, když na problém upozorní. Jak vidíme, strach je mnohem silnější veličina v problémech na pracovišti, než je na první pohled patrné. Může se dotýkat všech 3 stran pomyslného trojúhelníku problematiky šikany na pracovišti. Jenže co s tím? Dřív nebo později se terč šikany bude muset postavit před dilema „should I stay or should i go?“. Zůstat, znamená bojovat s nejistým výsledkem a dost často čelit potupným přezkoumáváním takového obvinění. Jít, znamená vážit si sebe sama a najít si takový nový pracovní kolektiv, kde se člověk bude moc realizovat a bude mít lepší pracovní podmínky. Jeden internetový pracovní portál měl kdysi krásný billboard při příjezdu do Prahy. Bylo na něm „ Jet tam rád. Důležitý!“ a myslím, že k takovému stavu mají směrovat všechny kroky, které se člověk rozhodne podniknout v rámci řešení jakýchkoliv problémů na pracovišti.

Kolekce triček by Kaira

Není to poprvé, kdy moje obrázky slouží jako motiv pro tričko, ale je to poprvé, kdy dostávají hlubší smysl. Tři motivy, a každý z nich má svůj význam, který je naplněn v kolekci LiveTHEDay. Výtěžek z prodeje podpoří dva klíčové projekty LiveTHEDay. Jedním z nich je projekt svépomocných vztahových skupin, druhým je podpora obětem psychického násilí. Pro mě je moment uvedení této kolekce velmi zásadní. Jde o naplnění mojí vize, a při tom jsem si nikdy nemyslela, v jaké formě se to podaří. Ale beru to zase jako důkaz pro sebe, že máte-li vizi, máte-li přání, které nevyslovujete nahlas, abyste ho nezakřikli, ale věříte, že je to správné a smysluplné, ono se to podaří. V mnoha rozhovorech jsem už popisovala svoje obrazy, vysvětlovala jejich vznik a opakuji i nyní, že nejsem profesionální výtvarník a nikdy už nenamaluju svoje obrazy podruhé. Moje obrazy a kresby vznikaly v době, kdy jsem měla vnitřní motivaci malovat, kdy jsem skrze obrazy řešila svoje pocity, ať už byly nešťastné, smutné anebo bezvýchodné. Byla jsem v takové situaci, kdy jsem hledala cestu ven, z prostředí, ve kterém jsem nebyla svobodná, volná a šťastná. Ušla jsem svoji cestu a moje kresby a moje výtvarná zkušenost je pro mě velmi drahým mementem. Jsem šťastná, když lidi o mých kresbách přemýšlí, když je zaujmou moje motivy a když je chápou, anebo jim dávají svůj vlastní význam. Motýl je pro mě symbol transformace, představuje pro mě energii a svobodu. Když si představím Filantii jako zemi, vidím nekonečný prostor s motýly. Filantia znamená neobjevenou zemi a motýl do ní patří. Nosím motýla i na svojí kůži, protože mi symbolizuje touhu vymanit se a nebýt nesvobodný. Ruka punk beze slov sděluje, co si myslím, ale o čem, to je už moje soukromá věc. Ano, mám někdy stavy, kdy chci křičet, bouřit se, nebo zcela letargicky a v klidu vyjádřit, že ........ asi tak. S džínami a do černého saka vypadá toto tričko fantasticky. Někdy se nám přihodí, že jsme obětí, než si to uvědomíme, než situaci pochopíme a zmobilizujeme sílu a energii to změnit, vede k tomu dlouhá cesta. Není ostuda o tom mluvit, není ostuda přiznat si, že jsem vláčená, není na místě trapnost a stud poradit se a mluvit o tom. Je to ozdravný proces, který je důležitý. Sdílet svoje zkušenosti, poslouchat druhé, přemýšlet o svojí situaci a uvědomit si, co chci a kdo jsem. To je princip svépomocné vztahové skupiny, kterou podporuji. Přeji si, aby pomáhala všem těm, kteří potkali kobru a rozhodli se vybojovat si zpět svoji hrdost, sebeúctu a svoji svobodu. Je jen naše volba, jakou roli budeme hrát. To je pro mě význam motivu sedící lady. Moji milí, plním si svůj sen. Uvádím kolekci triček LiveTHEDay na podporu komunitního projektu svépomocných skupin a přeji všem, kteří si tričko zakoupí, aby se cítili skvěle, pohodlně, sami sebou a stali se svobodnými. Vaše Kaira

Proč Kobry kopírují druhé lidi

"Kobrám chybí empatie a tak se jí naučili předstírat." Psychopati dovedou být skutečně neobyčejně milí, okouzlující a šarmantní. Nemají však vrozenou empatií, soucit, neberou ohledy na city druhých. Aby kobry přežily a dosáhly svých cílů, pozorují. Pilně pozorují druhé lidi a napodobují je. Psychopati jsou schopni se chovat destruktivně a nenávistně díky tomu, co je označeno jako „Falešné Já“. Samotné kobry jsou tak poničené osobnosti, že aby každý den fungovaly, předstírají a napodobují chování druhých. Proto se kobry upnou na svojí oběť, kterou si pečlivě vyberou. Kobra si vždy vybírá schopného, oblíbeného a dobrého člověka . Pozoruje svoji oběť, její milující, citlivou a starostlivou osobnost, která představuje každou vlastnost, kterou kobra nikdy nebude mít. Z toho důvodu Kobra začne svoji oběť pronásledovat a s cílem jí vlastnit. Kdokoliv, kdo zažil vztah s kobrou, zná pocit, kdy se na vás kobra ustavičně dívá a pozoruje vás. Pohled, ze kterého vás neustále mrazí. Kobra vás nepřetržitě sleduje. Kobra vás studuje, chce být jako vy. Kobra totiž zrcadlí chování skutečně slušného člověka. Je to hrozné, ale je to pravdivé, že Kobra „zrcadlí a nahrazuje“ svoje chování s jediným účelem: nasávat a zneužívat vás. Psychopati jsou skuteční upíři, kteří mezi námi existují. JEDINÝ rozdíl spočívá v tom, že Kobra vás vysaje ze svého vrozeného štěstí, dobroty, empatických a laskavých vlastností. Stále se však budete cítit, jako by vás upír zbavil krve . Tito radostní upíři vás vysají do sucha a potom se šťastně rozdrtí na kostech, zatímco se po celou dobu smějí. Jsou to přece kobry, které určují pravidla, jsou to kobry, které chtějí ostatním vládnout. V momentě, kdy vy vytyčíte hranice a vymezíte prostor a jste zdravě asertivní, kobra vás nebude mít ráda. Kobry ego raníte svým odstupem, asertivním přístupem, zdravým sebevědomím. Kobra vás bude chtít donutit podlézat jí, kobra vás bude chtít přimět, abyste z ní měli strach, bude si vás kupovat a potom bude svůj záměr a pozornost přidělovat jen po dávkách, jen když si to zasloužíte. Čím déle budete kobře odolávat, tím déle jí budete bavit, zajímat, bude čekat na moment, kdy vás uloví. Kobra miluje výzvy a bude vás postupně chtít zlomit. Bude chtít zlomit vaši vůli. Co kobra nikdy nepochopí Vaši laskavost a velkorysost Vaše upřímná gesta pomoci Vaši kolegialitu a loajálnost k ostatním lidem Vaši velkorysost Kobry hodnotí podle sebe ostatní, jsou paranoidní a nejisté. Nikdy nepochopí, že nejste jako ony, vždycky je bude vaše osobnost a charakter znervózňovat. A současně budou chtít být jako vy, ale s podmínkou, že vás nahradí. Vysají vás, ukradnou vám identitu, ale vy už nesmíte být jako dřív, vás chce kobra zničit. Zničit vaši radost, osobnost, sílu a energii. Můžete s kobrou bojovat? Je to vyčerpávající, ale můžete to zkusit. Pokud bojujete s kobrou v zaměstnání, můžete doufat, že bude přeřazena na jinou pozici, zmizí z vašeho dohledu. Pokud bojujete s kobrou v osobním životě, utečte. Dokud máte síly a sebeúctu a hrdost. Kobra se nikdy nezmění a jejím cílem je vysát vás.

Přestala jsem žít život druhých

Když se dostanete do stadia, kdy můžete předpovídat počasí podle toho, zda vás bolí kolena, nebo v kříži, či snad dávná zlomenina kotníku. Kdy musíte pravidelně každé ráno zobnout piluli na tlak, cholesterol, cukr, nebo na bůhví, co ještě. Kdy vejdete do koupelny a při pohledu do zrcadla se vám vybaví hláška „Nelíbíš se mi, ale umeju tě.“ Kdy navštívíte obchod s oblečením a už od dveří hlásíte: „Máte něco pěkného pro slony?“ Kdy máte ruce vytahané od nákupů tak, že si můžete pilovat nehty o chodník za chůze. Kdy neustále Vaše myšlenky a činy patří jen těm druhým, aby se cítili báječně. Když se dostanete do stadia, kdy si uvědomíte, že čas letí a vaše nesplněné sny se upozaďují ne každým dnem, ale každou hodinou, potom je načase zamyslet se. Chci žít život takový, jaký žiju? Chci zůstat v partnerském svazku, ve kterém se cítím jako jedna velká nula? Chci vykonávat práci, která mě dlouhodobě nenaplňuje? Kdo, co mě brzdí? Co mám dělat? Chci s tím vůbec něco dělat? Ano, udělejte to. Pojmenujte svou kobru! Na mě to přišlo v noci. Dívala jsem se do stropu a přemýšlela. Jak jinak, že? Určitě znáte ty probdělé noci a ranní bolehlav z nevyspání s pytlíkama pod očima. Rutina, nepochopení, žádná radost, žádná láska, žádné uznání, šeď, stagnace, slzy. A najednou se vám ve mně něco vzbouřilo. Tohle přece nechci, proboha! Proč to žiju? Netuším, jak se to stane, kdy dojdete najednou do bodu zlomu, protože se cítíte být zatlačeni do kouta a není cesta ven. Ale ona ta cesta ven vždycky existuje… Moje kobra byla strach, že něco nezvládnu, a dlouhodobě zadupávané sebevědomí a důstojnost, a také totální absence síly učinit rozhodnutí ke změně. Jsem to ale jen já sama, která s tím může něco udělat. Najednou jsem začala vnímat své okolí jiným způsobem, obnovila jsem setkávání s kamarády, s přáteli, poznávala nové lidi, naslouchala jejich příběhům, názorům. Moji životní cestu neuvěřitelnou náhodou zkřížila úžasná žena, která mi nevědomky přidávala na síle, věřila v mé schopnosti, předkládala výzvy. Byla to náhoda? Nebo náhody neexistují? Zamyslela jsem se … a nabírala sílu ….. a nakonec opustila zónu falešného komfortu, bezpečí a jistoty. Ale jednoduché to nebylo. To mi věřte. Opřít se o přátele a jít si za svým snem je přesně to, co bych chtěla sdílet s Vámi, milé ženy. Podělit se s Vámi o můj 55+ restart. S humorem a krátkými životními situacemi, které mi pomáhají s proměnou. A nejen to. S radostí uvítám, kdybyste i Vy přispěly svými zkušenostmi, svým příběhem, kdy jste v sobě našly sílu ke změně. Nebo tu sílu teprve sbíráte? Lenka

Úskalí vyhledávaných životních změn, aneb já a moje Tonička

„A proč ne?“ řekla jsem si, když mě přítel na telefonu navnadil na koupi kola. „Ovšem v mém věku jedině to kolo s motorem!“ řekla jsem velmi rozhodně. „Tomu kolu se říká elektrokolo,“ poznamenal přítel znechuceně. „A říká se tomu systém elektrického pohonu.“ Je to jasné. Přítel je s kolem sžitý celý život. Zná každý šroubek, každé lanko a miluje kolo víc, než sám sebe. Takže když to shrneme: První místo kolo, druhé ego a teprve pak žena a rodina. A vyloženě nesnesl nepřesné, nebo snad nedejbože chybné vyjadřování! …… to jen na vysvětlenou. „To kdybys chtěla moped, pak je to kolo s motorem, víš?“ uštěpačně komentoval mé nepřesné vyjadřování o jeho celoživotní lásce, kterou nikdy nepodvedl. Aby ses……, pomyslela jsem si, ale nahlas řekla: „Tak mi s koupí pomůžeš, nebo budeš jen sarkasticky poučovat?“ „Ale jistě, lásko. Kolik chceš investovat?“ A tak nastala doba, kdy jsem několikrát denně musela poslouchat, jak a proč právě toto kolo, a kde ho sehnat, a na co si dát pozor, a bůhvíco ještě. Nebavilo mě to, protože jsem chtěla jít do obchodu, koupit kolo a odjet na něm. To bylo obštrukcí s jedním blbým kolem s motorem. Nakonec jsem si pro kolo musela dojet asi 150 kilometrů od mého bydliště, protože kola s motorem byla prostě vyprodaná! Koupě proběhla docela fajn. Pan prodávající byl zapálený kolista: „Je to Vaše první elektrokolo?“ Jasně že ano. Nebudu mu vysvětlovat, že je to moje úplně první kolo, pokud nepočítám „Ukrajinu“ z dob mého mládí. Jen jsem tedy kývla. „No tak to budete maximálně spokojená! To je rozdíl!“ prožíval pan prodavač prodej kola za 40 litrů takovému antisportovci, jako jsem já! Kdyby jen tušil, jak jsem celý život bojkotovala jakýkoliv nadbytečný pohyb, který bych měla provést. Jak jsem vždycky milovala autoturistiku, a kdykoliv se na silnici objevil kolista, který mě zdržoval, moje ústa vyluzovala tak peprná slova směrem k jeho cyklistickému koníčku, že se za to stále ještě stydím! No nic. Koupila jsem si helmu, u cyklistických brýlí jsem strávila více než dost času, abych byla dostatečně vystajlovaná! A když mi nadšený pan prodavač začal ukazovat cyklistické rukavice, gelovou sedačku a originální flašku na pití s držákem, zarazila jsem se, co všechno jízda na kole potřebuje! „Vyzkoušejte si ho,“ nutil mě pán do nasednutí na kolo. „Proč? Je pěkné, podle mých představ!“ To víš, že jo. Třicet let jsem na něm neseděla a teď ti budu ukazovat, jak to neumím!!! „Nemusím ho zkoušet,“ odvětila jsem nahlas. „Přece vidím, jak je skvělé!“ Zas tak machrovat nemusím……ale řekl si o to! Nicméně kolo mám a tímto jsem se stala kolistkou! Moje do této chvíle preferovaná autoturistika se změnila na cykloturistiku. Stala se ze mě opravdu nefalšovaná, nadšená kolistka, která ale nehodlá na kole vypustit duši. Tonička, jak jsem své kolo pojmenovala, neb v den koupě slavila svátek Antonie, se stala neodmyslitelnou součástí mého života! Netušila jsem, jak velkou radost udělám svému příteli na telefonu, když si na stará kolena pořídím kolo. Hned po příjezdu do penzionu, který jsem si zapykala, abych mohla Toničku pořádně projet, mě vyhledal a už se po ní sápal. Všimněte si. Po ní. Ne po mně! V tu chvíli jsem pochopila, že toto není muž pro život. Ano, zůstane přítelem na telefonu. Ale to jen na okraj. „No jo, to jsem si mohl myslet,“ komentoval tajemně prohlídku Toničky přítel, „vidíš to?“ Držel přední kolo a roztočil ho. „Servismeni to utahujou a pak to takhle dopadá!“ Fakt mě nezajímalo, co takhle dopadá. Přední kolo se točilo. Ale s největší pravděpodobností blbě. „Máš vercajk?“ Proboha, jaký vercajk? Mám helmu, brýle, rukavice, kalhoty s plínkama, funkční triko, originál láhev na pití, nosič, batoh na nosič, gelový potah na sedačku, prázdnou peněženku…….. „Mám pumpičku,“ pronesla jsem vítězoslavně. Přítel se na mě podíval s úsměvem, který říkal: Ty jsi moje sladká blbka…… „Tak pojedeme?“ pronesl nahlas. „Jasně. Kam?“ zeptala jsem se opatrně, ale s úsměvem. Znám ho. Chlubí se mi každou chvilku, jak ujel 50 km za 2 a půl hodiny. Nebo 75 km za dopoledne. A to mě vždycky vyděsí. Mé okruhy jsou maximálně 6ti kilometrové, a jedině po rovině! A já si objednala penzion v horách!!! Nevím, jestli sladká, ale blbka každým coulem. „Pojedeme tam nahoru a někde si sedneme do trávy,“ projevil romantiku. Nejdřív mě vyděsilo slovo nahoru. Ale posezení v trávě mé zděšení vykompenzovalo. Nakonec se přece musí jet také dolů. A nabito mám, tak co! „Tak jo,“ odvětila jsem spokojeně. Oblékla jsem si své fungl nové sportovní oblečení, nasadila helmu a brýle. Samozřejmě nezbytné rukavice a jala jsem se manipulovat s Toničkou. Když chcete být naprosto přirozená, když chcete, aby ostatní viděli, jak normální a běžnou věc děláte s grifem a rutinou, věřte, že se vám nikdy nepovede udělat ten správný dojem. Batoh se mi zasekl za řídítka a už to jelo samo. Přední kolo se protočilo o 360 stupňů, moje nohy dostaly zásah od šlapek a celá moje osoba se překlopila přes kolo k zemi. I s Toničkou. „Co děláš?“ přispěchal na pomoc přítel. „Jsem v pohodě,“ vyskočila jsem ze země, „nic se neděje. Tobě se nikdy nestalo, že jsi neudržel kolo?“ Suše odvětil: “Ne, nikdy.“ No nic, nasedli jsme a vyjeli. Musím ocenit, že mě stále sledoval, zda jsem za ním. Projevil se i v následujících hodinách jako pedagog. Musím opravdu říct, že překvapil. Jelo se mi fajn. Mírné kopečky s motorem byly v pohodě. Když najednou uhnul na polňačku, která měla v mých očích sklon 100 promile! To dám. Pojedu tvrdě a bez ostychu na motor. „Dej si převod!“ zaslechla jsem zepředu. Něco jsem udělala, aby slyšel, že jsem tedy ten převod dala. Mluvit jsem nemohla, docházel mi dech, srdce v krku. Mě ale spíš zajímala ta zapeklitá cesta, kterou bych bez skrupulí nazvala tankodromem. Vyjeli jsme k nějaké lavičce, kde jsem okamžitě zastavila a usměrňovala svůj dech. Sakra, ty cigára mě zabijou, pomyslela jsem si. Přítel si sedl vedle mě na lavičku a naprosto udiveně se zeptal: „Ty jsi zadýchaná? Proč?“ A to s velkým a nepochopitelným otazníkem nejen v očích, ale i v hlase. Zíral na mě, jak popadám dech a snažím se dělat, jako že zadýchaná nejsem. Zasípala jsem: „No a?“ Víc jsem ze sebe nedostala. Zavrtěl hlavou, nechápajíc mé plíce. „Znám cestu lesem na Klínovec,“ odvedl pozornost od mé dýchavičnosti. A já, blbek královna, zvesela podotkla: „Tam pojedeme?“ To proto, aby viděl, jak už dýchám v poměrně slušných intervalech. „Ty chceš?“ zeptal se opět udiveně, ale se zájmem. „Proč ne?“ odvětila jsem zbrkle a s dávkou lví hrdosti, ale naprosto bez mozku. Blbost byla vyřčena! Takže jsme vyrazili. Hlavou mi probíhalo jen to, že baterku mám nabitou naplno, takže to musím dát. Ani ve snu jsem netušila, co mě čeká. Víte, co to je technická jízda na kole? Tak to je přesně to, co na kole neumím. A zároveň přesně to, co jsem v tu chvíli umět potřebovala. Zkratku na Klínovec lesem bych shrnula do několika etap. Znáte sklon černých lyžařských sjezdovek? Tak přesně tam přítel zamířil. Nahoru. Začaly se mi potit brýle, dech se opět nedostával, furt jsem musela přeřazovat a hlavně jsem nenápadně přidávala baterku. Nohy mě neposlouchaly, dech jakbysmet, neviděla jsem, ale bála jsem se pustit řídítek, abych si sundala nekoukatelné brýle, protože mi přední kolo lítalo ze strany na stranu. V zápalu jsem zjistila, že v tom obrovském kopci začínám přítele předjíždět. Ubrala jsem. Ale pak jsem se zase nemohla rozjet! Masakr! První etapu jsme měli za sebou. Pot se mi řinul ze všech pórů těla. Moje náročné denní líčení muselo dostat pěkně na frak. „Teď budeme vjíždět do lesa,“ pronesl s pochybama, když zastavil a uviděl moji červenou tvář zalitou potem. „Myslíš, (nádech….výdech) že to (nádech….výdech) dám?“ položila jsem zásadní otázku bez sebemenšího náznaku usměrňování dechu. Moje třesoucí se nohy objímaly řetěz a dlaně s necitlivými prsty visely bezvládně na řídítkách. Pot mě štípal do očí, ale ruku jsem nemohla zvednout, abych jej mohla otřít. Změnila bych rovnováhu těla a asi bych upadla. I s Toničkou. „…..když tak se vrátíme na silnici,“ řekl shovívavě při pohledu na mě. Ne!!! Vracet se a znova absolvovat kopec? Nikdy!!! „Tak to zkusíme,“ rozhodla jsem, a to ve svůj neprospěch. Naše etapa číslo dvě začala. Polní cestička byla tak strašně úzká, že lidé, kteří pěšky navštívili Klínovec a vraceli se zpět, měli velkou smůlu mě potkat na kole. Udržet se na uzounké cestičce byl pro mě výkon nad výkony! Murphyho zákony na mě působí naprosto spolehlivě. Jde-li proti mně člověk, který se intuitivně uhne mému kolu, já se okamžitě silou nějaké přitažlivosti řítím přímo na toho člověka. Takže se neudržím na cestičce a sjíždím pravidelně hrboly kolem cestičky. Výhodou bylo, že cestička byla rovina. Jenže pak nastala, tzv. technická jízda na kole. Lesní cesta do prudkého kopce přes kořeny nádherných stromů, kameny různých tvarů a velikostí, klouzající písek a bahýnko. Sesedla jsem poprvé z Toničky. Rychle jsem rvala kolo přes výmoly, aby přítel neřekl, že ho zdržuji. Viděl mě. Každou chvíli na mě čekal. Informoval mě, že to mínus na řídítkách je pomoc pro vedení kola. Úžasná informace. Nad zlato. Při zhruba třetím vedení kola jsem měla pocit, že můj vyschlý jazyk visí někde u kotníků. Můj sípající dech by přehlušil i parní lokomotivu. Přítel zastavil a vážně řekl: „Nepojedeme po silnici?“ „Ne. To prostě dám!“ odvětila jsem hlasitým šepotem, ale hrdě. „Tak padej na levou stranu. Budeš to mít blíž k zemi,“ radil trpělivý přítel. Utrpení skončilo. Chtěla jsem se podívat, kolik kilometrů jsem ujela a uchodila s kolem. Dva!!! Dva celé kilometry!!! JENOM? To snad……já se z toho…… Zcela vysílená, opřená hlavou o řídítka jsem přemítala o tom, jestli se ještě někdy nadechnu bez bolesti. „Teď už pojedeme jenom po silnici,“ slyšela jsem jakoby z dálky přítele. Zvedla jsem hlavu a uviděla opět slovo „nahoru“ v reálu! „Jsi fakt dobrá,“ pochválil mě přítel a asi mě políbil. Upřímně – nepamatuji si to. Odkysličený mozek něpremával. „Jak dlouho pojedeme?“ zeptala jsem se na rovinu. „Chvilku,“ zněla pro mě odpověď dost pochybně. Nasedla jsem statečně na kolo a pocítila úlevu. Ano, úlevu. Silnice byla rovná, bez hrbolů. Moje Tonička se rozjela hladce, nestávkovala. A kopec s motorem na skoro nejvyšší možný stupeň přídavného motoru jsem zdolávala poměrně snadno. Jediný problém byl, že kopec nekončil ani za první zatáčkou, dokonce ani za druhou…… A byl to stále kopec. Kdykoliv se za mnou přítel ohlédl, rozvinula jsem z posledních sil úsměv do širokého široka. To na důkaz toho, jak jsem v pohodě. Konečně!! Jsme na vrcholu a Klínovec je zdolán. Bože, jak já byla na sebe pyšná!!! Jak já byla udýchaná! Abych se mohla začít kochat vážně nádherným pohledem na Krušné hory, musela jsem si okysličit mozek, aby zaostřil mé vidění! „To je nádhera, viď?“ rozplýval se přítel a sledoval, jestli sleduju. Rozplývala jsem se také, ale nedala jsem najevo, že stále ještě nic nevidím. Moje potem zalité cyklistické brýle mi tento pohled neumožňovaly. Ne, opravdu. Měli jsme štěstí na to, že viditelnost byla luxusní. Proboha, kam zas jede? Sotva jsem dostala do svého těla rovnováhu sil a energie, zase někam popojížděl. Nechala jsem ho a prožívala si zpětně všechny své nově získané pocity. „Dolů pojedeme asi po silnici, viď,“ zeptala jsem se opatrně. „Jasně,“ odvětil přítel s nefalšovaným nadšením. „To bude nádherná rychlá jízda. Miluju to!“ Aha, tak to se zase nesejdeme v našich kolistických libůstkách……. „Dobře, jeď první,“ řekla jsem prozíravě. Během vteřiny byl fuč. Ani jsem se nestačila pořádně uvelebit na svých bolestivých intimních místech a byl prostě fuč. Dokonce jsem ho nezahlédla ani za první zatáčkou. Inu, jela jsem si z prudkého kopce s prstama na zadní brzdě a dolů jsem dorazila v momentě, kdy přítel stál u cesty s kyticí lučních květů. „Co se stalo? Kde jsi?“ údiv neskrýval. „To Ty nevíš, že já jedu do kopce i z kopce stejnou rychlostí?“ odpověděla jsem laxně. Zakroutil nevěřícně hlavou a předal mi kytici. I romantika nakonec byla. A ještě jeden postřeh. Nevěřili byste, kolik lidí mě na mé první jízdě po horách znalo. Každý kolemjedoucí kolista mě zdravil s úsměvem „Ahoj“. To víte, v helmě a cyklistických brýlích jsme všichni úplně stejní. Já jsem věděla, že mě nemohou znát. Že jim jen někoho připomínám. A protože nebyl čas něco vysvětlovat, jako slušně vychované děvče jsem pozdrav pozdravem „Dobrý den“ vždycky opětovala…….