Usilujeme o zdravé mezilidské vztahy na pracovišti. Filantia znamená společenství s idylickými mezilidskými vztahy (jak vznikl název Filantia? slovo filantropie, které nejen charakterizuje naši činnost, ale v původním řeckém významu také vyjadřuje lásku k člověku. K filantropii se připojila bájná země Arkadia, prostá všech intrik)

Úskalí vyhledávaných životních změn, aneb já a moje Tonička

"Každé rozhodnutí na cestě za změnou s sebou nese malinkatou obavu z neznáma. Nebojte se toho. Jde to, jste-li o svém rozhodnutí pevně rozhodnuti.""

„A proč ne?“ řekla jsem si, když mě přítel na telefonu navnadil na koupi kola. „Ovšem v mém věku jedině to kolo s motorem!“ řekla jsem velmi rozhodně.

„Tomu kolu se říká elektrokolo,“ poznamenal přítel znechuceně. „A říká se tomu systém elektrického pohonu.“

Je to jasné. Přítel je s kolem sžitý celý život. Zná každý šroubek, každé lanko a miluje kolo víc, než sám sebe. Takže když to shrneme: První místo kolo, druhé ego a teprve pak žena a rodina. A vyloženě nesnesl nepřesné, nebo snad nedejbože chybné vyjadřování! …… to jen na vysvětlenou.

„To kdybys chtěla moped, pak je to kolo s motorem, víš?“ uštěpačně komentoval mé nepřesné vyjadřování o jeho celoživotní lásce, kterou nikdy nepodvedl.

Aby ses……, pomyslela jsem si, ale nahlas řekla: „Tak mi s koupí pomůžeš, nebo budeš jen sarkasticky poučovat?“

„Ale jistě, lásko. Kolik chceš investovat?“

A tak nastala doba, kdy jsem několikrát denně musela poslouchat, jak a proč právě toto kolo, a kde ho sehnat, a na co si dát pozor, a bůhvíco ještě. Nebavilo mě to, protože jsem chtěla jít do obchodu, koupit kolo a odjet na něm. To bylo obštrukcí s jedním blbým kolem s motorem. Nakonec jsem si pro kolo musela dojet asi 150 kilometrů od mého bydliště, protože kola s motorem byla prostě vyprodaná!

Koupě proběhla docela fajn. Pan prodávající byl zapálený kolista: „Je to Vaše první elektrokolo?“

Jasně že ano. Nebudu mu vysvětlovat, že je to moje úplně první kolo, pokud nepočítám „Ukrajinu“ z dob mého mládí.

Jen jsem tedy kývla.

„No tak to budete maximálně spokojená! To je rozdíl!“ prožíval pan prodavač prodej kola za 40 litrů takovému antisportovci, jako jsem já! Kdyby jen tušil, jak jsem celý život bojkotovala jakýkoliv nadbytečný pohyb, který bych měla provést. Jak jsem vždycky milovala autoturistiku, a kdykoliv se na silnici objevil kolista, který mě zdržoval, moje ústa vyluzovala tak peprná slova směrem k jeho cyklistickému koníčku, že se za to stále ještě stydím!

No nic. Koupila jsem si helmu, u cyklistických brýlí jsem strávila více než dost času, abych byla dostatečně vystajlovaná! A když mi nadšený pan prodavač začal ukazovat cyklistické rukavice, gelovou sedačku a originální flašku na pití s držákem, zarazila jsem se, co všechno jízda na kole potřebuje!

„Vyzkoušejte si ho,“ nutil mě pán do nasednutí na kolo.

„Proč? Je pěkné, podle mých představ!“

To víš, že jo. Třicet let jsem na něm neseděla a teď ti budu ukazovat, jak to neumím!!! „Nemusím ho zkoušet,“ odvětila jsem nahlas. „Přece vidím, jak je skvělé!“ Zas tak machrovat nemusím……ale řekl si o to!

Nicméně kolo mám a tímto jsem se stala kolistkou! Moje do této chvíle preferovaná autoturistika se změnila na cykloturistiku. Stala se ze mě opravdu nefalšovaná, nadšená kolistka, která ale nehodlá na kole vypustit duši. Tonička, jak jsem své kolo pojmenovala, neb v den koupě slavila svátek Antonie, se stala neodmyslitelnou součástí mého života!

Netušila jsem, jak velkou radost udělám svému příteli na telefonu, když si na stará kolena pořídím kolo. Hned po příjezdu do penzionu, který jsem si zapykala, abych mohla Toničku pořádně projet, mě vyhledal a už se po ní sápal. Všimněte si. Po ní. Ne po mně! V tu chvíli jsem pochopila, že toto není muž pro život. Ano, zůstane přítelem na telefonu. Ale to jen na okraj.

„No jo, to jsem si mohl myslet,“ komentoval tajemně prohlídku Toničky přítel, „vidíš to?“ Držel přední kolo a roztočil ho. „Servismeni to utahujou a pak to takhle dopadá!“

Fakt mě nezajímalo, co takhle dopadá. Přední kolo se točilo. Ale s největší pravděpodobností blbě.

„Máš vercajk?“

Proboha, jaký vercajk? Mám helmu, brýle, rukavice, kalhoty s plínkama, funkční triko, originál láhev na pití, nosič, batoh na nosič, gelový potah na sedačku, prázdnou peněženku…….. „Mám pumpičku,“ pronesla jsem vítězoslavně.

Přítel se na mě podíval s úsměvem, který říkal: Ty jsi moje sladká blbka……

„Tak pojedeme?“ pronesl nahlas.

„Jasně. Kam?“ zeptala jsem se opatrně, ale s úsměvem. Znám ho. Chlubí se mi každou chvilku, jak ujel 50 km za 2 a půl hodiny. Nebo 75 km za dopoledne. A to mě vždycky vyděsí. Mé okruhy jsou maximálně 6ti kilometrové, a jedině po rovině! A já si objednala penzion v horách!!! Nevím, jestli sladká, ale blbka každým coulem.

„Pojedeme tam nahoru a někde si sedneme do trávy,“ projevil romantiku. Nejdřív mě vyděsilo slovo nahoru. Ale posezení v trávě mé zděšení vykompenzovalo. Nakonec se přece musí jet také dolů. A nabito mám, tak co!

„Tak jo,“ odvětila jsem spokojeně.

Oblékla jsem si své fungl nové sportovní oblečení, nasadila helmu a brýle. Samozřejmě nezbytné rukavice a jala jsem se manipulovat s Toničkou.

Když chcete být naprosto přirozená, když chcete, aby ostatní viděli, jak normální a běžnou věc děláte s grifem a rutinou, věřte, že se vám nikdy nepovede udělat ten správný dojem. Batoh se mi zasekl za řídítka a už to jelo samo. Přední kolo se protočilo o 360 stupňů, moje nohy dostaly zásah od šlapek a celá moje osoba se překlopila přes kolo k zemi. I s Toničkou.

„Co děláš?“ přispěchal na pomoc přítel.

„Jsem v pohodě,“ vyskočila jsem ze země, „nic se neděje. Tobě se nikdy nestalo, že jsi neudržel kolo?“

Suše odvětil: “Ne, nikdy.“

No nic, nasedli jsme a vyjeli. Musím ocenit, že mě stále sledoval, zda jsem za ním. Projevil se i v následujících hodinách jako pedagog. Musím opravdu říct, že překvapil. Jelo se mi fajn. Mírné kopečky s motorem byly v pohodě. Když najednou uhnul na polňačku, která měla v mých očích sklon 100 promile! To dám. Pojedu tvrdě a bez ostychu na motor. „Dej si převod!“ zaslechla jsem zepředu.

Něco jsem udělala, aby slyšel, že jsem tedy ten převod dala. Mluvit jsem nemohla, docházel mi dech, srdce v krku. Mě ale spíš zajímala ta zapeklitá cesta, kterou bych bez skrupulí nazvala tankodromem. Vyjeli jsme k nějaké lavičce, kde jsem okamžitě zastavila a usměrňovala svůj dech. Sakra, ty cigára mě zabijou, pomyslela jsem si.

Přítel si sedl vedle mě na lavičku a naprosto udiveně se zeptal: „Ty jsi zadýchaná? Proč?“ A to s velkým a nepochopitelným otazníkem nejen v očích, ale i v hlase. Zíral na mě, jak popadám dech a snažím se dělat, jako že zadýchaná nejsem.

Zasípala jsem: „No a?“ Víc jsem ze sebe nedostala.

Zavrtěl hlavou, nechápajíc mé plíce. „Znám cestu lesem na Klínovec,“ odvedl pozornost od mé dýchavičnosti.

A já, blbek královna, zvesela podotkla: „Tam pojedeme?“ To proto, aby viděl, jak už dýchám v poměrně slušných intervalech.

„Ty chceš?“ zeptal se opět udiveně, ale se zájmem.

„Proč ne?“ odvětila jsem zbrkle a s dávkou lví hrdosti, ale naprosto bez mozku.

Blbost byla vyřčena! Takže jsme vyrazili. Hlavou mi probíhalo jen to, že baterku mám nabitou naplno, takže to musím dát. Ani ve snu jsem netušila, co mě čeká. Víte, co to je technická jízda na kole? Tak to je přesně to, co na kole neumím. A zároveň přesně to, co jsem v tu chvíli umět potřebovala.

Zkratku na Klínovec lesem bych shrnula do několika etap.

Znáte sklon černých lyžařských sjezdovek? Tak přesně tam přítel zamířil. Nahoru. Začaly se mi potit brýle, dech se opět nedostával, furt jsem musela přeřazovat a hlavně jsem nenápadně přidávala baterku. Nohy mě neposlouchaly, dech jakbysmet, neviděla jsem, ale bála jsem se pustit řídítek, abych si sundala nekoukatelné brýle, protože mi přední kolo lítalo ze strany na stranu. V zápalu jsem zjistila, že v tom obrovském kopci začínám přítele předjíždět. Ubrala jsem. Ale pak jsem se zase nemohla rozjet! Masakr! První etapu jsme měli za sebou. Pot se mi řinul ze všech pórů těla. Moje náročné denní líčení muselo dostat pěkně na frak.

„Teď budeme vjíždět do lesa,“ pronesl s pochybama, když zastavil a uviděl moji červenou tvář zalitou potem.

„Myslíš, (nádech….výdech) že to (nádech….výdech) dám?“ položila jsem zásadní otázku bez sebemenšího náznaku usměrňování dechu. Moje třesoucí se nohy objímaly řetěz a dlaně s necitlivými prsty visely bezvládně na řídítkách. Pot mě štípal do očí, ale ruku jsem nemohla zvednout, abych jej mohla otřít. Změnila bych rovnováhu těla a asi bych upadla. I s Toničkou.

„…..když tak se vrátíme na silnici,“ řekl shovívavě při pohledu na mě.

Ne!!! Vracet se a znova absolvovat kopec? Nikdy!!! „Tak to zkusíme,“ rozhodla jsem, a to ve svůj neprospěch.

Naše etapa číslo dvě začala. Polní cestička byla tak strašně úzká, že lidé, kteří pěšky navštívili Klínovec a vraceli se zpět, měli velkou smůlu mě potkat na kole. Udržet se na uzounké cestičce byl pro mě výkon nad výkony! Murphyho zákony na mě působí naprosto spolehlivě. Jde-li proti mně člověk, který se intuitivně uhne mému kolu, já se okamžitě silou nějaké přitažlivosti řítím přímo na toho člověka. Takže se neudržím na cestičce a sjíždím pravidelně hrboly kolem cestičky. Výhodou bylo, že cestička byla rovina. Jenže pak nastala, tzv. technická jízda na kole. Lesní cesta do prudkého kopce přes kořeny nádherných stromů, kameny různých tvarů a velikostí, klouzající písek a bahýnko. Sesedla jsem poprvé z Toničky. Rychle jsem rvala kolo přes výmoly, aby přítel neřekl, že ho zdržuji.

Viděl mě. Každou chvíli na mě čekal. Informoval mě, že to mínus na řídítkách je pomoc pro vedení kola. Úžasná informace. Nad zlato. Při zhruba třetím vedení kola jsem měla pocit, že můj vyschlý jazyk visí někde u kotníků. Můj sípající dech by přehlušil i parní lokomotivu. Přítel zastavil a vážně řekl: „Nepojedeme po silnici?“

„Ne. To prostě dám!“ odvětila jsem hlasitým šepotem, ale hrdě.

„Tak padej na levou stranu. Budeš to mít blíž k zemi,“ radil trpělivý přítel.

Utrpení skončilo. Chtěla jsem se podívat, kolik kilometrů jsem ujela a uchodila s kolem. Dva!!! Dva celé kilometry!!! JENOM? To snad……já se z toho…… Zcela vysílená, opřená hlavou o řídítka jsem přemítala o tom, jestli se ještě někdy nadechnu bez bolesti.

„Teď už pojedeme jenom po silnici,“ slyšela jsem jakoby z dálky přítele. Zvedla jsem hlavu a uviděla opět slovo „nahoru“ v reálu!

„Jsi fakt dobrá,“ pochválil mě přítel a asi mě políbil. Upřímně – nepamatuji si to. Odkysličený mozek něpremával.

„Jak dlouho pojedeme?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Chvilku,“ zněla pro mě odpověď dost pochybně.

Nasedla jsem statečně na kolo a pocítila úlevu. Ano, úlevu. Silnice byla rovná, bez hrbolů. Moje Tonička se rozjela hladce, nestávkovala. A kopec s motorem na skoro nejvyšší možný stupeň přídavného motoru jsem zdolávala poměrně snadno. Jediný problém byl, že kopec nekončil ani za první zatáčkou, dokonce ani za druhou…… A byl to stále kopec. Kdykoliv se za mnou přítel ohlédl, rozvinula jsem z posledních sil úsměv do širokého široka. To na důkaz toho, jak jsem v pohodě.

Konečně!! Jsme na vrcholu a Klínovec je zdolán. Bože, jak já byla na sebe pyšná!!! Jak já byla udýchaná! Abych se mohla začít kochat vážně nádherným pohledem na Krušné hory, musela jsem si okysličit mozek, aby zaostřil mé vidění!

„To je nádhera, viď?“ rozplýval se přítel a sledoval, jestli sleduju. Rozplývala jsem se také, ale nedala jsem najevo, že stále ještě nic nevidím. Moje potem zalité cyklistické brýle mi tento pohled neumožňovaly.

Ne, opravdu. Měli jsme štěstí na to, že viditelnost byla luxusní. Proboha, kam zas jede? Sotva jsem dostala do svého těla rovnováhu sil a energie, zase někam popojížděl. Nechala jsem ho a prožívala si zpětně  všechny své nově získané pocity.

„Dolů pojedeme asi po silnici, viď,“ zeptala jsem se opatrně.

„Jasně,“ odvětil přítel s nefalšovaným nadšením. „To bude nádherná rychlá jízda. Miluju to!“

Aha, tak to se zase nesejdeme v našich kolistických libůstkách……. „Dobře, jeď první,“ řekla jsem prozíravě.

Během vteřiny byl fuč. Ani jsem se nestačila pořádně uvelebit na svých bolestivých intimních místech a byl prostě fuč. Dokonce jsem ho nezahlédla ani za první zatáčkou. Inu, jela jsem si z prudkého kopce s prstama na zadní brzdě a dolů jsem dorazila v momentě, kdy přítel stál u cesty s kyticí lučních květů.

„Co se stalo? Kde jsi?“ údiv neskrýval.

„To Ty nevíš, že já jedu do kopce i z kopce stejnou rychlostí?“ odpověděla jsem laxně.

Zakroutil nevěřícně hlavou a předal mi kytici. I romantika nakonec byla.

A ještě jeden postřeh. Nevěřili byste, kolik lidí mě na mé první jízdě po horách znalo. Každý kolemjedoucí kolista mě zdravil s úsměvem „Ahoj“. To víte, v helmě a cyklistických brýlích jsme všichni úplně stejní. Já jsem věděla, že mě nemohou znát. Že jim jen někoho připomínám. A protože nebyl čas něco vysvětlovat, jako slušně vychované děvče jsem pozdrav pozdravem „Dobrý den“ vždycky opětovala…….