Měli jsme vymyšlenou strategii firemní kultury, ale prosazení hodnot ztroskotalo. Co jsme udělali špatně?

A proč se ptáte mě? Zeptejte se svých spolupracovníků!

Abych na vás nebyl zlý, jednu příčinu snad můžeme vyloučit. Už tím, že se ptáte, dáváte najevo, že vám, vedoucím pracovníkům společnosti nejsou firemní hodnoty lhostejné. „Káže vodu a pije víno“ – to je nejčastější důvod selhání hodnotového rámce. Všichni vaši zaměstnanci vás nepřetržitě sledují… Kážete osobní zodpovědnost? Pak nemůžete poslat za sebe zástupce k nespokojenému zákazníkovi. Kážete zapojení týmů? Pak nemůžete někoho vynechat z rozhodování jen proto, že by to zdržovalo. Každý váš prohřešek vede ke ztrátě důvěryhodnosti hodnot jako takových. Nepřežije systém, v němž někdy pravidla platí a někdy neplatí.

Ze stejného soudku čerpají někteří přesvědčení, že firemními hodnotami se zabýváme jen na výjezdním zasedání či na školeních. Ale když jde o „Byznys“, jdou všechny zásady stranou. Naopak! Při hodnotících rozhovorech mám ve zvyku se ptát: Jaký byl tvůj cíl, jakého výsledku jsi dosáhl, jakou cestou a – v neposlední řadě – jaké firemní hodnoty ti při tom nejvíce pomohly?

Vrátím-li se o čtrnáct dní nazpět, pak připomenu, že důvodem selhání firemních hodnot může být, že nejsou autentické. Prostě jim lidé nevěří. Už sto padesát let vyrábíte spínací špendlíky a tvrdíte, že vaší firemní hodnotou je Inovace? Pokud jste se v sedmdesátkách nepřipojili k punkovému hnutí a veškerou vaši produkci neprodáváte Vivienne Westwood, pak pro to nevidím důvod. A i tato inovace sichrhajcky má už 40 let. Hodnoty tedy mají být o tom, jací jsme. Respektive jaké je naše lepší „já“.

S lepším „já“ se dostáváme k dalšímu kritickému bodu: Součástí vašeho lepšího „já“ nemůže být i vaše horší „já“. Rozumějte, novou firmu nestvoříte ze starých kádrů a vy musíte být připraveni obětovat kolegy, kteří brání minulost. Co nejrychleji je třeba se zbavit toxických odmítačů a dát prostor nositelům změny.

Na závěr rada: Zkuste si své hodnoty naplno prožít. Odhodlání při bungee jumpingu, Spolupráci při stavění pagody, Delegování při řízení auta se zavázanýma očima… Věřte, že poté si firemní hodnoty budete navždy pamatovat.

            S problematikou nezvládání stresu jak po stránce psychické, tak po stránce fyzické, přičemž tento stres stres má svůj původ v nadměrném pracovním zatížení souvisí jev, jenž se označuje jako burn-out syndrom – syndrom vyhoření.

            Profesor Jaroslav M. Kašparů, český psychiatr a pedagog, napsal, že prevence lidského organismu v případech nadměrného zatížení (v extrémním případě výskytu syndromu vyhoření) je důležitější než léčba důsledků přečerpání rezerv. Jako prevenci syndromu vyhoření navrhuje Jaroslav M. Kašparů budování si životního šestistěnu jako obranného mechanismu:

1) První stěna je přední a směřuje k budoucnosti. Měli bychom se ve svém životě na něco těšit.

2) Druhá stěna je zadní. Měli bychom mít lidi, o něž se můžeme opřít. Optimální je mít rodinu.

3) Třetí stěna je stěna levá, tedy blíže k srdci. Ta symbolizuje naše přátelé. Měli bychom mít někoho, s kým si můžeme důvěrně popovídat.

4) Čtvrtá stěna je pravá. Jsou to ti lidé, s nimiž spolupracujeme. Udržujeme s nimi dobré vztahy na pracovišti.

5) Pátá stěna je podlaha, která symbolizuje: mít jedno místo a tam stát.

6) Šestá stěna je vrchní čili strop a je to světlo našeho života. To jsou duchovní hodnoty.

           Syndromem vyhoření jsou ponejvíce ohroženi lidé, kteří příliš dlouhou dobu vyčerpávali svůj intelektuální a / nebo tělesný potenciál, přičemž si dlouho nechtěli připustit, že tak činí proti vlastnímu pudu sebezáchovy. Přečerpávají konto svých rezerv až do neúnosné míry. Nedokážou si přiznat, že již nemohou, protože by to znamenalo jejich porážku. Něčeho se vzdát, něco opustit: to je v jejich představách spojeno se slabostí, ústupem, neúspěchem, výsměchem a odsouzením ze strany druhých. Myron D. Rush přináší ve své knize Syndrom vyhoření některé rady, jak pomáhat lidem, kteří si prošli touto extrémně zatěžkávací zkouškou, jež je symptomatickým emblémem naší doby snažící se vyrovnat počítačům. Tato ponaučení bližním vyhořelého jedince jsou: a) poskytovat mu pocit, že v něj stále věříme; b) prokazovat mu lásku i v případě, že si to nezaslouží; c) zajímat se o jeho pokrok; d) dávat najevo, že nevadí, dojde-li k nějakému neúspěchu; e) nenutit jej k úspěchu; f) nepoučovat.

            Pro zjištění míry provázanosti pracovní spokojenosti, pracovní zátěže a výskytu syndromu vyhoření může se požít forma anonymního dotazníku. Otázky, jež je možné v takovémto typu dotazníku klást:

1. otázka: Jaké je Vaše pohlaví?
2. otázka: Jak dlouho pracujete v organizaci?
3. otázka: Jste spokojen s rozsahem Vašich pracovních povinností?
4. otázka: Jak smysluplná je Vaše práce?
5. otázka: Myslíte si, že je Vaše práce náročná?
6. otázka: Jste schopni zvládnout pracovní zátěž?
7. otázka: Jak často se během normálního týdne cítíte přepracovaní?
8. otázka: Jak často se během normálního týdne cítíte ve stresu?
9. otázka: Domníváte se, že pracovní atmosféra ve Vaší organizaci dobrá?
10. otázka: Máte rádi svoji práci?
11. otázka: Máte pocit, že je Vaše práce adekvátně oceněna?
12. otázka: Uveďte prosím, kolik hodin trávíte v práci.
13. otázka: Máte pocit, že pracujete více, než byste měl / -a?
14. otázka: Máte pocit, že jste někdy utrpěl / -a syndromem vyhoření?
15. otázka: Má napětí a stres v práci vliv na Vaše zdraví?
16. otázka: Pomáhají Vašemu zdraví některé formy sportovních či relaxačních aktivit?
17. otevřená otázka: Pokud by jste byl jmenován členem personálního oddělení, odborů či vrcholového managementu, jakým způsobem byste se snažil přispět ke zlepšení firemní atmosféry?
18. otevřená otázka: Pokud byste byl na místě Vašeho nadřízeného, jakým způsobem byste se snažil přispět ke zlepšení firemní atmosféry?
19. otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, abyste se cítil / -a v pracovním prostředí lépe?
20. otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, aby se zvýšila pracovní spokojenost Vašich kolegů?
21. otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, aby se zvýšila pracovní spokojenost všech zaměstnanců firmy?

Říkala mi moje přítelkyně Bára, že se rozhoduje, zda nastoupí do nové práce podle toho, jestli se ve firmě cítí dobře, jak na ni působí kolegové, se kterými by měla spolupracovat a že se zajímá i o to, jak vypadá prostředí její budoucí kanceláře. „Tohle všechno“, tvrdila mi tenkrát a je to už hodně let, „je velmi důležité, pro mě osobně.“ Znělo mi to velmi ideálně, ale pochybovala jsem o proveditelnosti takové strategie. Bára mi říkala, že dokonce požaduje, aby se mohla podívat na místo, kancelář, kde bude sedět, když se zajímá o nástup do nové firmy.

Bára se mi vždycky líbila, je chytrá, a vždycky si byla vědoma své hodnoty. Bára není namyšlená, suverénní, nebo snad přehnaně sebevědomá, ona si jen vždy jasně uvědomovala, co chce, co nechce, byla moudrá už tehdy, před těmi osmi lety, kdy mi tuhle radu dávala a dnes jí dávám velmi často za pravdu. Bylo to tak, Bára mi tenkrát radila. Odešla jsem ze zaměstnání a hledala nové výzvy. Báře jsem zavolala a jí upřímně zajímalo, jak to vypadá s mým výběrem nové práce a upozorňovala mě: „Julie, vybírejte pečlivě, vy nemáte kam spěchat, počkejte si a dobře zvažte všechno, ne jen to, jak se vám líbí pozice, ale jak se vám líbí celá firma.“

Přiznám se, že jsem tenkrát pochybovala, jestli to není nadsazené od Báry, že přeci každý musíme udělat kompromis a nemůžeme mít všechno. A já si vybírala podle obsahu práce, to bylo důležité, hledala jsem svůj dream job podle svých kriterií a opravdu jsem si nebyla jistá, jestli bych byla ochotná hezkou pozici zahodit proto, že se na mě někdo blbě tváří, že lidi neumí zdravit a že mi prostor firmy vysává energii.
A dneska, po zkušenostech se šikanou v práci se v duchu usmívám, když myslím na Báru a říkám si: respekt. Respekt k Vám, Báro, věděla jste, co říkáte, proč to říkáte a měla jste zatraceně pravdu. A jste mladší než já a před těmi osmi lety jste byla zase o dost mladší a jak jste to jenom, Báro, tak dobře věděla?

Bossing jsem zažívala ve firmě, kde se mi nelíbilo od prvního okamžiku. Kde nikdo nezdravil, kde se šeptalo, kde byl tísnivý prostor, který vysával energii. Při vstupu do recepce firmy, do které jsem se dostavila na pohovor, jsem cítila, že se mi tam nelíbí. Nebyla tam žádná výzdoba, slabé světlo ve všech prostorách svítilo tak, jako když máte staré žárovky a z plného počtu jich svítí jen polovina.

Lidé nejen nezdravili mě, oni se vyhýbali vzájemnému pohledu mezi sebou, když se míjeli na chodbě recepce, kde já stála a čekala na slečnu náborářku a jakožto pro ně neznámá tvář, jsem byla pro ně neviditelná. I když jsem nastoupila, i přesto, že jsem měla tyhle nepříjemné pocity, které jsem si přikázala ignorovat, protože jsem chtěla svůj dream job, tak se věci nezměnily žádným zázrakem, mávnutím proutku. Lidé se i nadále nezdravili, ve firmě se šeptalo a nahlas se mluvilo jen v chodbičce na toalety. Ve firmě se lidé neusmívali a jeden můj bývalý kolega, který mě tehdy přišel do firmy navštívit, po pár minutách, které strávil u kávovaru pro návštěvy, se mě zeptal:“ proč se tady každý tváří tak strašně vážně? Nebo vlastně, spíš naštvaně?“. Já mu tenkrát odpověděla, že tady ty lidi nepracují rádi. A opravdu jsem si to myslela. Myslím si to vlastně doteďka. A myslím si také to, že když lidé nepracují rádi, nechodí do práce rádi, nejsou spokojení, může to způsobovat v důsledku jejich agresivitu, frustraci a pocit opovržení sebou samotnými. Takoví lidé častěji inklinují k tomu, být na své okolí zlí. Ubližovat, škodit, protože když oni nejsou spokojení, nebudou ani ti druzí. Že je to primitivní?

Nedávno jsem absolvovala pracovní pohovor na pozici, kterou bych ještě před několika málo lety nazvala snovým jobem. Vstoupila jsem do recepce firmy a v duchu jsem se pousmála. Bylo to dejá vu. "Je to dítě pana ředitele, budete tady mít maximální podporu od všech kolegů, celý si to vybudujete podle svých představ. " Než jsem slyšela tahle slova od pana náboráře, čekala jsem v recepci firmy, kde jsem si nemohla nevšimnout, že se lidé nezdravili, že si šeptali a otáčeli se, jestli je někdo neposlouchá a že mi za dobu čekání na pana náboráře došla moje energie, protože ten prostor mě vysával. Myslela jsem na to, že musím zavolat Báře, pozdravit jí a zeptat se, jak se daří jejím dětem. Myslela jsem na to, že musím naslouchat konečně intuici. Že už vím, jak to Bára myslela. Nenechat se zaslepit věcmi v popředí. Analyzovat to, co se je skryto mezi řádky. Analyzovat detaily. Pragmatismus se musí držet zkrátka, aby si člověk nenaběhl na lukrativní pozici a později si sypal popel nad hlavu. A nějak tak poslouchat vnitřní hlas.