Říkala mi moje přítelkyně Bára, že se rozhoduje, zda nastoupí do nové práce podle toho, jestli se ve firmě cítí dobře, jak na ni působí kolegové, se kterými by měla spolupracovat a že se zajímá i o to, jak vypadá prostředí její budoucí kanceláře. „Tohle všechno“, tvrdila mi tenkrát a je to už hodně let, „je velmi důležité, pro mě osobně.“ Znělo mi to velmi ideálně, ale pochybovala jsem o proveditelnosti takové strategie. Bára mi říkala, že dokonce požaduje, aby se mohla podívat na místo, kancelář, kde bude sedět, když se zajímá o nástup do nové firmy.

Bára se mi vždycky líbila, je chytrá, a vždycky si byla vědoma své hodnoty. Bára není namyšlená, suverénní, nebo snad přehnaně sebevědomá, ona si jen vždy jasně uvědomovala, co chce, co nechce, byla moudrá už tehdy, před těmi osmi lety, kdy mi tuhle radu dávala a dnes jí dávám velmi často za pravdu. Bylo to tak, Bára mi tenkrát radila. Odešla jsem ze zaměstnání a hledala nové výzvy. Báře jsem zavolala a jí upřímně zajímalo, jak to vypadá s mým výběrem nové práce a upozorňovala mě: „Julie, vybírejte pečlivě, vy nemáte kam spěchat, počkejte si a dobře zvažte všechno, ne jen to, jak se vám líbí pozice, ale jak se vám líbí celá firma.“

Přiznám se, že jsem tenkrát pochybovala, jestli to není nadsazené od Báry, že přeci každý musíme udělat kompromis a nemůžeme mít všechno. A já si vybírala podle obsahu práce, to bylo důležité, hledala jsem svůj dream job podle svých kriterií a opravdu jsem si nebyla jistá, jestli bych byla ochotná hezkou pozici zahodit proto, že se na mě někdo blbě tváří, že lidi neumí zdravit a že mi prostor firmy vysává energii.
A dneska, po zkušenostech se šikanou v práci se v duchu usmívám, když myslím na Báru a říkám si: respekt. Respekt k Vám, Báro, věděla jste, co říkáte, proč to říkáte a měla jste zatraceně pravdu. A jste mladší než já a před těmi osmi lety jste byla zase o dost mladší a jak jste to jenom, Báro, tak dobře věděla?

Bossing jsem zažívala ve firmě, kde se mi nelíbilo od prvního okamžiku. Kde nikdo nezdravil, kde se šeptalo, kde byl tísnivý prostor, který vysával energii. Při vstupu do recepce firmy, do které jsem se dostavila na pohovor, jsem cítila, že se mi tam nelíbí. Nebyla tam žádná výzdoba, slabé světlo ve všech prostorách svítilo tak, jako když máte staré žárovky a z plného počtu jich svítí jen polovina.

Lidé nejen nezdravili mě, oni se vyhýbali vzájemnému pohledu mezi sebou, když se míjeli na chodbě recepce, kde já stála a čekala na slečnu náborářku a jakožto pro ně neznámá tvář, jsem byla pro ně neviditelná. I když jsem nastoupila, i přesto, že jsem měla tyhle nepříjemné pocity, které jsem si přikázala ignorovat, protože jsem chtěla svůj dream job, tak se věci nezměnily žádným zázrakem, mávnutím proutku. Lidé se i nadále nezdravili, ve firmě se šeptalo a nahlas se mluvilo jen v chodbičce na toalety. Ve firmě se lidé neusmívali a jeden můj bývalý kolega, který mě tehdy přišel do firmy navštívit, po pár minutách, které strávil u kávovaru pro návštěvy, se mě zeptal:“ proč se tady každý tváří tak strašně vážně? Nebo vlastně, spíš naštvaně?“. Já mu tenkrát odpověděla, že tady ty lidi nepracují rádi. A opravdu jsem si to myslela. Myslím si to vlastně doteďka. A myslím si také to, že když lidé nepracují rádi, nechodí do práce rádi, nejsou spokojení, může to způsobovat v důsledku jejich agresivitu, frustraci a pocit opovržení sebou samotnými. Takoví lidé častěji inklinují k tomu, být na své okolí zlí. Ubližovat, škodit, protože když oni nejsou spokojení, nebudou ani ti druzí. Že je to primitivní?

Nedávno jsem absolvovala pracovní pohovor na pozici, kterou bych ještě před několika málo lety nazvala snovým jobem. Vstoupila jsem do recepce firmy a v duchu jsem se pousmála. Bylo to dejá vu. "Je to dítě pana ředitele, budete tady mít maximální podporu od všech kolegů, celý si to vybudujete podle svých představ. " Než jsem slyšela tahle slova od pana náboráře, čekala jsem v recepci firmy, kde jsem si nemohla nevšimnout, že se lidé nezdravili, že si šeptali a otáčeli se, jestli je někdo neposlouchá a že mi za dobu čekání na pana náboráře došla moje energie, protože ten prostor mě vysával. Myslela jsem na to, že musím zavolat Báře, pozdravit jí a zeptat se, jak se daří jejím dětem. Myslela jsem na to, že musím naslouchat konečně intuici. Že už vím, jak to Bára myslela. Nenechat se zaslepit věcmi v popředí. Analyzovat to, co se je skryto mezi řádky. Analyzovat detaily. Pragmatismus se musí držet zkrátka, aby si člověk nenaběhl na lukrativní pozici a později si sypal popel nad hlavu. A nějak tak poslouchat vnitřní hlas.

Nedávno mi můj nejmladší syn Alan vyprávěl s nadšením, že jejich učitel už na ně ve třídě neřve. 

Byl to učitel, který, ještě před lockdownem, na děti hodně křičel. Byl prý hysterický, a děti tak téměř do jednoho nesnášeli fyziku. Z té doby si vzpomínám i na další vyprávění syna, o tom, jak se jeho spolužák přihlásil aktivně k tabuli, ale odpovídal chybně a pan učitel ho vyřval před celou třídou.
"Já se určitě nikdy k tabuli nepřihlásím", uzavřel Alan svoje vyprávění.
"A nebudeš mít rád fyziku, pokud se ti nezmění učitel" reagovala jsem já a byla jsem naštvaná.

A hodně mě to mrzelo, kvůli Alanovi, kterého dřív fyzika bavila. A štvalo mě, že jeden člověk otráví tolik mladých lidí, jejich vztah ke škole, ke vzdělávání, a taky, že děti někdo uráží a jakým právem vlastně?  

Ale teď už učitel neřval. "Jak to? Co se stalo?", zeptala jsem se Alana. Odpověděl mi, že si hodně rodičů stěžovalo na chování pana učitele. Ten se nyní chová jinak, nekřičí, dětem vysvětluje látku trpělivě, je s ním prý legrace a dokonce je to podle dětí asi teď nejlepší učitel. 

A já se ptám: vidíte tu analogii, učitel a manažer (people manažer)?

Všichni víme, jak je role učitele klíčová a jakou má moc ovlivnit postoj dítěte nejen k předmětu, ale pomáhá mu utvářet si i hodnoty, protože dítě potřebuje vzory. Vždyť jsme to mnozí zažili, my, z generace Husákových dětí.

Vyprávěl mi jeden kamarád, dnes vysokoškolsky vzdělaný člověk: "Když jsem byl na základce, tak jsme měli 45 minut stresu, křiku, ponižování a nadávek při každé hodině ruštiny. Kovaná komunistka, psychicky labilní učitelka ruštiny, která často navštěvovala psychiatrickou léčebnu v Nové Pace, byla po roce 89 ze školy konečně odejita. Má sestra byla svědkem fyzického násilí z její strany na jednom žákovi. Ale to ji nezlomil vaz. Vaz jí zlomila až revoluce. Byla to doba, kdy si člověk myslel, že to je takto normální a že to bude napořád. Ty jizvy jaké to zanechalo! Já jsem patřil k těm žákům, kterým to šlo. Ti ostatní byli podle ní dacani, neměli pět p, neříkalo jim to pane, neměli filipa, lezlo to z nich jako z chlupaté deky apod."

Ale my jsme pořád jako ty děti, i když jsme už dospělí. Potřebujeme vzory, potřebujeme víc než jen motivaci ve formě známek, nebo dnes už výplaty. Potřebujeme uznání, potřebujeme opravovat, potřebujeme povzbuzovat. Potřebujeme být akceptováni. Potřebujeme rozumět zadání své práce. A nechceme být urážení a ponižovaní.

Pedagogové jsou na svoji roli připravovaní na vysoké škole,  přesto nejsou na toto zaměstnání mnozí z nich povolaní, nejsou lidsky, emocionálně ani osobnostně vybavení. 

Po několika letech studia předmětu, ale také psychologie, nauky o vyučování, rétoriky a přednesu, jsou stále na školách pedagogové hysteričtí, špatně řečnící, mnozí i zlomyslní a podlí vůči svým žákům. 

Manažeři se stávají manažery cíleně, někteří z úleku nebo z protekce. Je nemálo talentovaných manažerů, zkušených, s vysoce rozvinutou emoční inteligencí. A je také nemálo manažerů, kteří nejsou na práci s lidmi školení a nemají pro ni předpoklady. Máme 30 procent výskytu  bossingu podle průzkumu nadačního fondu Filantia a odborníci se shodují, že ve skutečnosti je výskyt šikany v práci o dalších deset procentních bodů vyšší. Bossing -  šikana nadřízeného vůči podřízenému se vyskytuje ve všech sférách.

Zaměstnanec, na kterého řve jeho nadřízený a jinak ho ponižuje, v tom zůstává často sám. A zažívá stejnou frustraci, zklamání, odpor a stavy strachu, jako to malé dítě ve škole. Je na tom možná hůř - stydí se. Je bezbranný, spěje k vyhoření, práci opustí s pocity křivdy a ponížení a nespravedlnosti. 

Rodiče žáků, na které řve jejich učitel, si mohou stěžovat. Dnes už ano. A lze dosáhnout změny. Jako v případě mého syna Alana, v chování pana učitele, jindy osoby učitele. Už si nemyslíme, naštěstí, že je to normální děti ponižovat, urážet, stresovat. Protože máme taky vzpomínky na báječné učitele, kvůli nimž jsme daný předmět milovali, hltali jsme každé slovo a zpětně víme, jak nás jeho osobnost v dobrém ovlivnila.

Příběhy, které slyšíme ve Svépomocné skupině Filantia a které nám lidé píšou, jsou ošklivé a smutné, a mají toto společné: neúcta k lidem, zneužívání moci, nízká emoční inteligence manažera a jeho neschopnost vést lidi, komunikovat, zadávat práci, dávat zpětnou vazbu.

Průměrná mzda je v české republice 35 tisíc CZK pro muže, 30 tisíc CZK pro ženy. Žen samoživitelek je 170 000. Není to jen výplata, která je hlavní motivací člověka k práci. Práce se dá dělat dobře anebo se dá „šulit“. Taky jsme „šulili“ písemky a uhrávali jakžtakž známky, protože jsme předmět nesnášeli.

Stejně jako si nemyslíme, že je normální urážet a ponižovat děti, neměli bychom si myslet, že je normální urážet a ponižovat dospělé. Naopak je normální se proti takovému chování ohradit.