Nedávno mi můj nejmladší syn Alan vyprávěl s nadšením, že jejich učitel už na ně ve třídě neřve. 

Byl to učitel, který, ještě před lockdownem, na děti hodně křičel. Byl prý hysterický, a děti tak téměř do jednoho nesnášeli fyziku. Z té doby si vzpomínám i na další vyprávění syna, o tom, jak se jeho spolužák přihlásil aktivně k tabuli, ale odpovídal chybně a pan učitel ho vyřval před celou třídou.
"Já se určitě nikdy k tabuli nepřihlásím", uzavřel Alan svoje vyprávění.
"A nebudeš mít rád fyziku, pokud se ti nezmění učitel" reagovala jsem já a byla jsem naštvaná.

A hodně mě to mrzelo, kvůli Alanovi, kterého dřív fyzika bavila. A štvalo mě, že jeden člověk otráví tolik mladých lidí, jejich vztah ke škole, ke vzdělávání, a taky, že děti někdo uráží a jakým právem vlastně?  

Ale teď už učitel neřval. "Jak to? Co se stalo?", zeptala jsem se Alana. Odpověděl mi, že si hodně rodičů stěžovalo na chování pana učitele. Ten se nyní chová jinak, nekřičí, dětem vysvětluje látku trpělivě, je s ním prý legrace a dokonce je to podle dětí asi teď nejlepší učitel. 

A já se ptám: vidíte tu analogii, učitel a manažer (people manažer)?

Všichni víme, jak je role učitele klíčová a jakou má moc ovlivnit postoj dítěte nejen k předmětu, ale pomáhá mu utvářet si i hodnoty, protože dítě potřebuje vzory. Vždyť jsme to mnozí zažili, my, z generace Husákových dětí.

Vyprávěl mi jeden kamarád, dnes vysokoškolsky vzdělaný člověk: "Když jsem byl na základce, tak jsme měli 45 minut stresu, křiku, ponižování a nadávek při každé hodině ruštiny. Kovaná komunistka, psychicky labilní učitelka ruštiny, která často navštěvovala psychiatrickou léčebnu v Nové Pace, byla po roce 89 ze školy konečně odejita. Má sestra byla svědkem fyzického násilí z její strany na jednom žákovi. Ale to ji nezlomil vaz. Vaz jí zlomila až revoluce. Byla to doba, kdy si člověk myslel, že to je takto normální a že to bude napořád. Ty jizvy jaké to zanechalo! Já jsem patřil k těm žákům, kterým to šlo. Ti ostatní byli podle ní dacani, neměli pět p, neříkalo jim to pane, neměli filipa, lezlo to z nich jako z chlupaté deky apod."

Ale my jsme pořád jako ty děti, i když jsme už dospělí. Potřebujeme vzory, potřebujeme víc než jen motivaci ve formě známek, nebo dnes už výplaty. Potřebujeme uznání, potřebujeme opravovat, potřebujeme povzbuzovat. Potřebujeme být akceptováni. Potřebujeme rozumět zadání své práce. A nechceme být urážení a ponižovaní.

Pedagogové jsou na svoji roli připravovaní na vysoké škole,  přesto nejsou na toto zaměstnání mnozí z nich povolaní, nejsou lidsky, emocionálně ani osobnostně vybavení. 

Po několika letech studia předmětu, ale také psychologie, nauky o vyučování, rétoriky a přednesu, jsou stále na školách pedagogové hysteričtí, špatně řečnící, mnozí i zlomyslní a podlí vůči svým žákům. 

Manažeři se stávají manažery cíleně, někteří z úleku nebo z protekce. Je nemálo talentovaných manažerů, zkušených, s vysoce rozvinutou emoční inteligencí. A je také nemálo manažerů, kteří nejsou na práci s lidmi školení a nemají pro ni předpoklady. Máme 30 procent výskytu  bossingu podle průzkumu nadačního fondu Filantia a odborníci se shodují, že ve skutečnosti je výskyt šikany v práci o dalších deset procentních bodů vyšší. Bossing -  šikana nadřízeného vůči podřízenému se vyskytuje ve všech sférách.

Zaměstnanec, na kterého řve jeho nadřízený a jinak ho ponižuje, v tom zůstává často sám. A zažívá stejnou frustraci, zklamání, odpor a stavy strachu, jako to malé dítě ve škole. Je na tom možná hůř - stydí se. Je bezbranný, spěje k vyhoření, práci opustí s pocity křivdy a ponížení a nespravedlnosti. 

Rodiče žáků, na které řve jejich učitel, si mohou stěžovat. Dnes už ano. A lze dosáhnout změny. Jako v případě mého syna Alana, v chování pana učitele, jindy osoby učitele. Už si nemyslíme, naštěstí, že je to normální děti ponižovat, urážet, stresovat. Protože máme taky vzpomínky na báječné učitele, kvůli nimž jsme daný předmět milovali, hltali jsme každé slovo a zpětně víme, jak nás jeho osobnost v dobrém ovlivnila.

Příběhy, které slyšíme ve Svépomocné skupině Filantia a které nám lidé píšou, jsou ošklivé a smutné, a mají toto společné: neúcta k lidem, zneužívání moci, nízká emoční inteligence manažera a jeho neschopnost vést lidi, komunikovat, zadávat práci, dávat zpětnou vazbu.

Průměrná mzda je v české republice 35 tisíc CZK pro muže, 30 tisíc CZK pro ženy. Žen samoživitelek je 170 000. Není to jen výplata, která je hlavní motivací člověka k práci. Práce se dá dělat dobře anebo se dá „šulit“. Taky jsme „šulili“ písemky a uhrávali jakžtakž známky, protože jsme předmět nesnášeli.

Stejně jako si nemyslíme, že je normální urážet a ponižovat děti, neměli bychom si myslet, že je normální urážet a ponižovat dospělé. Naopak je normální se proti takovému chování ohradit. 

Vrátil jsem se z dovolené a na stole mě čekala pracovní výtka. Důvodem byla má pár dní stará fotka z řecké pláže uveřejněná na Instagramu, pod kterou jsem napsal něco o – s prominutím – vyplaveném bubákovi, co bych ho nejraději poslal místo sebe zpět do toho našeho Kocourkova. Byla to nadsázka, firmu jsem ani nezmínil a především si myslím, že je protiprávní sledovat mou soukromou komunikaci.

Pročtěte si pečlivě svou pracovní smlouvu i případný firemní etický kodex. Možná už při četbě těchto dokumentů naleznete odpověď na váš pocit křivdy. Firma má právo se domnívat, že vy a lidé, kteří vás na sociálních sítích sledují, oním Kocourkovem myslí ji. A už vůbec se firmě nemusí líbit, že je vytvářeno jakékoli pojítko mezi ní a citlivým společenským tématem (navíc vyřčeným necitlivým jazykem). Nejste první a zcela jistě ne poslední.

Co vás zřejmě zneklidňuje ještě více, je fakt, že vás firma sleduje i ve vašem soukromí. Není nezvyklé, že si velké firmy nechávají na kandidáty do manažerských funkcí zpracovat podrobnou investigativní zprávu. Nelže nám se vzděláním či svou rodinnou situací? Opravdu jdou jeho peníze na charitu? Jde o profesionální detektivní činnost a sám jsem takový proces dvakrát absolvoval. A já do jisté míry souhlasím. Kdykoli si čtu životopis uchazeče, uvažuji jako u Shakespeara, kolik se toho ztratilo v překladu. Je daný kandidát lepším adeptem na manažera nebo romanopisce? Současné technologie zmírňují toto dilema – v digitálním prostoru je váš život tak odhalený... Pokud si vás takto proklepnou předem, můžete se divit, že vás pak sledují i během trvání vašeho kontraktu?

Přesto při výběru zaměstnanců nesouhlasím s rešerší sociálních sítí. To, že někdo před přáteli vystupuje jako šašek, tvrďák či donchuan, může být jen hereckou rolí, kterou hraje v uzavřené skupině se svými vlastními komunikačními pravidly. Personalisté, resp. hiring manager by měl být schopen rozpoznat osobnost uchazeče z přímého kontaktu, jinak je to jako s křivými okurkami v Evropské unii. Technologie by neměly sloužit ke kompenzaci nedostatku lidské empatie a inteligence.

Během posledních dvaceti let se toho tolik změnilo v mezilidské komunikaci! Od literárních dopisů jsme přešli na rychlé emaily, od emailů k telegrafickým messengerům, pak ke „zdi“ a hashtagům, k live videím… Abstrahujme od konkrétních technologií, přesto je zřejmé, že existují nástroje, kdy můžete poslat fór konkrétní osobě, sdělit svůj názor definované skupině lidí anebo své přesvědčení pověsit jako trenky na Hrad. Pak se tedy však o nich a tak i o vašem přesvědčení dozví každý. Je třeba zvážit způsob a počítat s následky.

Časy se nenávratně změnily, dnes už nemůžete jen tak o víkendu vyrazit na pánskou jízdu či poslat „bubáka“ místo sebe do práce… Svět je propojen, stále online. A přecitlivělý. V počátcích internetu se dalo tiše – byť ne snadno – urovnat, když se můj zaměstnanec proboural hasicím přístrojem do hotelového pokoje jisté ženy. Dnes by mu přišla výpověď ještě v průběhu hasičského útoku mailem. Každá firma si svou čest na veřejnosti chrání, i kdyby měly lítat třísky. (Nejen ty z těch dveří.)

Pořád vás štve, že po vás jdou? A jak to vlastně máte s vaší integritou? Buď jsou vaše životní hodnoty v souladu s filozofií firmy, nebo přijměte políček za vaši přetvářku.