Usilujeme o zdravé mezilidské vztahy na pracovišti. Filantia = filantropie ( láska k člověku) + Arkadia ( bájná země prostá všech intrik)
Anonymní dotazník patologických jevů na pracovišti - výzva k účasti. Vážení, rádi bychom vás požádali o spolupráci. Zajímá nás vaše zkušenost, aktivní, nebo pasivní nebo žádná se šikanou na pracovišti. Budeme rádi, pokud věnujete chvilku vyplnění dotazníku, kterým navazujeme na průzkum, který jsme realizovali v roce 2020 a jehož výsledky si můžete přečíst zde  Dotazník je anonymní, jeho vyhodnocení garantují Mgr. et Mgr. Blanka Borovková a Ing. Miluše Balková, Ph.D., akademické pracovnice Katedry řízení lidských zdrojů Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích.  Dotazník - patologické jevy na pracovišti - Formuláře Google Získaná data budou sloužit pro zjištění výskytu šikany na pracovišti v ČR a utváření systému prevence, případně i pomoci obětem násilí na pracovišti. S výsledky dotazníkového šetření vás seznámíme prostřednictvím sdělení na webu Filantia.  Děkujeme za pomoc. #časotevřítoči    #casotevritoci      #openyoureyes Read more
Jak se zbavit slabého článku? Šikanou.

Blanka se nevzdává a jak říká, už nemá co ztratit. Investovala mnoho energie a peněz, aby se domohla spravedlnosti. Její případ je tak závažný, že zasáhl celou její rodinu v tom smyslu, že její nejbližší se trápí a trpí vědomím, že nemohou své Blance pomoci. Blanka si našla nové zaměstnání a rozhodla se zúročit svoji zkušenost, rozhodla se pomáhat ostatním a v oblasti problematiky šikany na pracovišti se aktivně angažovat. 

Její příběh, který ještě zdaleka neskončil, si můžete přečíst zde. O dalším vývoji vás budeme informovat. 

 

Read more Sdílej a mluv o tom ve Svépomocné skupině Filantia

Termíny 2022

Setkávání skupiny probíhá vždy v časové dotaci dvě až tři hodiny od 20:00

 

26. října

9. listopadu

23. listopadu

7. prosince

21. prosince

3. ledna 2023

Více o SVS se dozvíte zde 

Read more Martina a její příběh na pokračování

Martiny příběh je na pokračování. Jsme zvědaví, upřímně, jak hledání jejího dream jobu dopadne. Po první špatné zkušenosti ale nemůže dělat nic jinak, signály, vzorce chování, pocity, to vše se opakuje. 

Kapitola druhá, Martina

 

Read more
OZNAMUJEŠ, JSI BONZÁK Učitelka neoznámila, že tři roky chodila její žačka každý den v jednom a tom samém oblečení, nenosila si jídlo na svačinu, byla smutná a podivná. Paní učitelce to jistě muselo být podezřelé, ale neoznámila nic. Asi že nechtěla být bonzák? Nebo byla jen tak lhostejná a odporně pohodlná, že nechtěla sama sobě přidělávat práci? V tom lepším případě, když budeme chtít jó najít polehčující okolnost pro paní učitelku, můžeme si myslet, že jen nevěděla, jak má postupovat a na škole nebyl zavedený žádný oznamovací systém. Takový, který zajistí oznamovateli anonymitu, bezpečí, ochranu před tím, aby se mu někdo mstil, reagoval hloupě, dal mu nálepku bonzák! Ano, reaguji na nedávný hrůzný článek v novinách, že patnáctiletá dívka žila v chlívku pro zvířata, nedostávala doma jídlo, jedno, a to samé oblečení si prala sama v ruce a chodila v něm každý den, někdy se prý spolužáci slitovali a dali jí kus svačiny. To není příběh z pohádky od Boženy Němcové o zlé maceše, tohle by spíše napsal Hans Christian Andersen, ale to by nemělo šťastný konec, dívka by nejspíš umrzla jednoho dne v potoce v zimě, při praní svého oblečení. Celé tři roky si všímalo okolí utrpení dívky, dokonce i starosta obce potvrdil novinářům, že pozoroval, že je dívka často smutná, chodí pěšky, asi neměla peníze na autobus a zkrátka, všichni to viděli, nikdo neoznámil nic. Asi nechtěli být bonzáci? Whistleblower, to je současné pojmenování pro oznamovatele. Je to slovo cizího původu a už se usazuje v české mluvě, používají jej novináři, politici, stává se běžným. Bohužel, často se k němu připojuje české synonymum bonzák, které podstatu a význam slova záměrně devalvuje. Copak jsme vážně tak zaostalí a předsudeční a omezení? Já jsem vyrostla v době, kdy nám rodiče a okolí říkalo, nežaluj a vyřeš si to sama. Byla to doba, kdy jsem často viděla psy uvázané na řetězu u svých boud, mnohdy s délkou řetězu jeden metr a prožili tak, ubohá zvířata, celý svůj život. Reakce okolí byla stejná, tak to prostě je, netrap se tím. Pamatuji si, že mého spolužáka na základce jeho otec řezal za každou špatnou známku. Řezal ho hadicí, to nám vyprávěl spolužák a v koupelně, asi že tam bylo jen okno do světlíku a těžko mohl slyšet někdo jeho sténání, když jsem to říkala ostatním, každý jen pokrčil rameny, nikdo nevěděl, co by měl dělat. Okolí přihlíží neštěstí a utrpení často proto, že neví, co má dělat, jak může zakročit, jak může obětem pomoci. V tom lepším případě je toto ten důvod, v tom horším, a děje se to také, lidé nereagují, protože nemají absolutně zájem. Je jim to jedno, necítí lítost s druhými, nemají potřebu reagovat a zasahovat, když vidí bezpráví, utrpení, když někdo druhý volá o pomoc. O tom, jakému zacházení, neempatickému, necitlivému, hrubému, posměvačnému jsou vystavené oběti násilných trestných činů, když najdou odvahu a oznámí, co se jim nebo někomu druhému děje, bylo napsáno a vypovězeno mnoho. S bagatelizací, výsměchem či pohrdáním se oběti setkávají i od mnohých autorit. Policisté, lékaři, ředitelé, zástupci samosprávy, dokonce ani ministři oznámení neberou vážně.  Ano, známe ve Filantii případ, kdy paní učitelka upozornila na šikanu na pracovišti nejmenovaného ministra a ten jí odpověděl, že on sám zažil šikanu, je to normální a ať se ona s tím smíří. Ve Filantii víme, kde je naše místo. Zabýváme se šikanou na pracovišti, nejčastěji tou cílenou, záměrnou, promyšlenou, zlou, nebezpečnou, (bohužel) která je často na hranici zákona, někdy ho i porušuje. Víme o studentkách nejmenované univerzity, které čelily vydírání od svých pedagogů, a docházelo k sexuálnímu vydírání. Víme o případech, kdy jsou oběti pod tlakem tak brutálních taktik, jakými jsou anonymy i odposlouchávání telefonů. My víme, kde je naše místo. Zabýváme se šikanou na pracovišti a abychom oběti pomohli, musíme případ pochopit komplexně. Tehdy často narazíme na souvislosti, které šikanu provázejí. Bohužel, takovými souvislostmi je i korupce a protekcionismus. Nikdy jsem nebyla bonzák, nikdy jsem ale neuměla přihlížet bezpráví. Na základě praxe z Filantie, z našich Svépomocných vztahových skupin vím, že strach z výsměchu, z postihu, z bagatelizace, ze msty, je u obětí šikany na pracovišti veliká. Proto považuji zavedení oznamovacího interního systému v organizacích za velmi potřebné a žádoucí. Whistleblower, oznamovatel nerovná se bonzák. Whistleblowing oznamovací systém je konečně nástroj, který pomáhá obětem a svědkům a díky jejich oznámení, upozorněním může organizace vylepšovat svou práci. A pokud je to jejím skutečným cílem, nevidím problém, proč by se jeho zavedení měla obávat.     Read more
Lepší vztahy v práci po celý rok Původně jsme oslovili osobnosti se žádostí, aby nám poskytli svůj status k příležitosti oslavy Mezinárodního dne lepších vztahů, který připadá na 30. dubna. Avšak, sešlo se nám tolik statusů, že jsme si uvědomili, že omezovat jejich platnost jen na toto datum by byla škoda. Lepší vztahy v práci přece chceme mít po celý rok. Věříme, že Vás každý jednotlivý status inspiruje.        Tento projekt je realizován za podpory partnera Hlavní město Praha  Read more
Viktorie K.: Šikana je jednou z nejtěžších situací, jaké můžeme v životě zažít. Je stejně závažná jako fyzické násilí.   Šikanou na pracovišti si prošla i slečna Viktorie, která se rozhodla s námi podělit o svůj příběh: „Chtěla bych tak povzbudit všechny, kteří touto situací procházejí a necítí se kvůli tomu v životě šťastní,“ říká. Přestože tuto zkušenost považuje za velmi bolestivou a traumatizující, věří, že je nutné o tomto tématu mluvit veřejně, aby se vytvořilo dostatečné povědomí a oběti šikany se nebály ozvat a říct si o pomoc: „Vnímám, že je potřeba prolomit bariéru strachu, izolace, mlčení a deprese, což se děje např. i díky svépomocné skupině Filantia,“ zdůrazňuje.    Kdy jste se se šikanou poprvé setkala? Se šikanou jsem se setkala poprvé v mém prvním zaměstnání, do něhož jsem nastoupila hned po skončení magisterského studia. Jednalo se o práci ve veřejném sektoru, příspěvkové organizaci města. Byla jsem tehdy velice naivní a měla jsem představy, že když se budu chovat slušně k lidem, že i oni budou ke mně slušní a že všichni společně si můžeme přát, spolupracovat a mít se rádi.   Můžete popsat vaši zkušenost? Jednalo se o mobbing ze strany mé kolegyně, která byla pozičně výš než já. Mobbing později přerostl v bossing (když proti mně zmanipulovala ředitele). Za celou dobu mé práce se mnou téměř vůbec nekomunikovala nebo odpovídala jen strohými větami. To je pak dost těžké, když s takovým člověkem máte spolupracovat. Společně se svým kolegou vytvářeli velice silnou dvojici, která nakonec hýbala celou organizací. Poté, co se zbavila své největší konkurentky, které ředitel neprodloužil smlouvu a ještě musela odejít i z univerzity, kde učila, se zaměřila na mě, takže jsem musela odejít i já. Kolegyni, kterou dostala ven, to nakonec stálo život. Úplně to podlomilo její zdraví, onemocněla… Velice smutné bylo to, že ona byla na nesrovnatelně větší profesní úrovni než ti, kteří ji z práce vyštvali. To byl pro mě velký šok, protože do té doby jsem věřila, že naše vzdělání a úsilí jsou tím, co nás v práci prosadí.   Jak jste se cítila? Celkově jsem se ocitla ve stavu emocionálního chaosu, v jakémsi temném víru, který mě válcoval. Přirovnala bych to k pračce, kde se zrychlují obrátky a místo čiré vody přitéká jen znečištěná. Cítila jsem se absolutně bezcenná, jako hadr, absolutně na dně. Moje sebevědomí bylo rozválené jako placka… Frustrace, bezvýchodnost, bezradnost, když nemůžete najít jinou práci… A denně vám někdo zadává práci, která není ve vaší pracovní náplni, nebo vám žádnou práci nezadává. Hrůza. Foto: archiv Viktorie, vlastní tvorba - arteterapie Projevovalo se to i na vašem zdraví? Ano, nemohla jsem moc jíst, měla jsem stažený žaludek, když jsem tam šla. V důsledku nepravidelného jídla jsem přibrala asi 10 kg a velice se mi zhoršila štítná žláza. Tehdy můj doktor nechápal, co se děje. Když jsem vyšla odpoledne z práce, byla jsem tak psychicky vyčerpaná, že jsem musela trávit hodiny venku, abych se vůbec vzpamatovala a abych mohla pokračovat další den dál. Pořád jsem byla unavená. Bralo mi to energii. Každé ráno jsem pociťovala zoufalství, když jsem tam musela jít, plakala jsem. Pak jsem už neměla ani sílu plakat. Bylo to všechno jako v temném chaotickém tunelu, bludišti, z něhož jsem už nevěděla kudy ven… Sotva jsem o víkendu nějaké síly načerpala, velice rychle jsem je zase v práci ztratila.   Pomohl vám někdo? V těchto nejčernějších dobách mě držela moje víra a jedna věřící kolegyně, která tam také pracovala. Ona tomuto rozuměla a dokázala mi pomoci. Byla mi velkou útěchou a záchranou. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel a není to vůbec nadsázka, když řeknu, že mi zachránila život. Bohužel mě moje rodina, tedy moji rodiče, v tomto nijak nepodpořili. Spíše mě ještě obvinili, že je to jistě moje vina, že za to můžu já. Jinak jsem se velice dlouho bála o tom, co se mi děje, komukoli říct. Měla jsem až výčitky - oni mě zaměstnali a já je „pomlouvám“. Byla jsem loajální k lidem, kteří mě málem zabili! A to proto, že jsem nebyla z domu naučená se prosazovat a bránit. Stejně ale o šikaně nemůžete říct každému, protože ti, kteří to nezažili, vás nikdy nepochopí, jen mávnou rukou, řeknou, ať si z toho nic nedělám… Jenže to nejde.     Byla jste jediná, kdo čelil toxickým vztahům, nebo i někdo další z vašeho kolektivu? Všichni byli jako ryby v toxické vodě. Proto se do tohoto prostředí stahovaly kalné ryby, kterým ta zakalená voda nevadila. A tak byla tato instituce rájem nejrůznějších druhů psychopatů a hloupých lidí, kteří jim poklonkují. Ti, kdo byli jiní, trpěli, byli vyčerpaní, vyhořelí, často nemocní. Vyšetření u lékaře přitom nic neodhalilo. To prostředí bylo patologické celkově, připomínalo to sektu (kontrola a donášení na druhé lidi, tajné kamery na chodbách).   Lze říci, jaké byly taktiky šikanujících lidí v tomto případě? Nekomunikace, ignorace, odstavení od práce, nedávání žádných pracovních příležitostí ani možností růstu, ponižování, kritizování, lhaní, pošlapávání. Pomlouvání před ředitelem, prezentování fiktivní reality za účelem mě očernit a dostat ven. Foto: archiv Viktorie, vlastní tvorba - arteterapie   Co byste doporučila lidem, kteří něčím podobným procházejí? Určitě v prvé řadě myslet na své zdraví. Špatné pracovní podmínky totiž dřív nebo později bohužel ovlivní celkovou pohodu vašeho života, vyskytne se dlouhodobá deprese, úzkostné pocity a smutné nálady. Člověk jde až na hranu svých možností, chce to nějak ustát, ale bohužel zdraví to vždy odnese. Tady je důležité nepřijmout tu nálepku, co na vás kladou, nepřijmout jejich nenávistné poznámky a zlobu. Ve skutečnosti nejde o váš problém, ale o jejich. Pokud je to možné, co nejdříve najít jiné místo. Bohužel v době, kdy od vás každý chce reference z předchozí práce, tady určitý zádrhel může nastat, kdy vás lidé z předchozí práce očerní nebo neposkytnou dobré reference. Bohužel ani tady se člověk nemůže moc bránit. Nicméně doporučuji hledat, hledat, hledat a neobviňovat se z ničeho. Dále relaxovat, být co nejvíc v přírodě, sportovat, snažit se mít pravidelný režim.   Zanechalo to na vás doposud nějaké stopy? Velice bolestně vnímám situace, v nichž jsem bezmocná nebo je bezmocný někdo jiný. Šikana je totiž něco, vůči čemu jste prakticky bezbranní, což je velice frustrující. Predátor se rozhodne, že vás chce dostat ven, a dřív nebo později se mu to díky systému manipulace a intrik podaří. Proto si myslím, že šikana je jednou z nejtěžších situací, jaké můžeme v životě zažívat a pro mě je šikana stejně závažná jako fyzické násilí. Byť nejsou ty následky tak viditelné jako třeba zlomená noha, tak zanechává stejně hluboké a závažné rány – a trvá roky, než se tyto rány vůbec zacelí. I tady ale chci říct, že dokud tu ránu neopečujete, že tam stále bude. I kdyby to byla situace stará třeba 10 let.   Jak tedy s touto ránou pracovat? Určitě má význam navštěvovat např. naši svépomocnou skupinu nebo terapeuta. Prosím, nepodceňujte proces uzdravování a znovubudování poničeného sebevědomí! A dejte sami sobě úctu a lásku, kterou vám vaše okolí tak dlouho odpíralo. Je taky potřeba neztratit důvěru v to, že lidé jsou i dobří a věřit, že zase bude líp (tato víra je o to těžší, čím dýl jste v patologickém prostředí byli). Vysvléknout ten „kabát“ krvácejících ran a obléknout nový, zářící barvami…  Já jsem studovala psychologické a motivační knihy, chtěla jsem se totiž dozvědět odpověď na otázku proč? Takže dnes vím o psychopatech a jejich taktikách poměrně hodně. Velice mi také pomáhá YouTube kanál Jana Dvořáka Poznej svého psychopata. Sama jsem se začala pak intenzivně věnovat arteterapii, která mi pomohla ve vyjadřování hlubinných traumat a bolestí.   Co konkrétně je arteterapie a jak vám pomohla? Je to metoda, kdy využíváme různé formy výtvarného projevu k tomu, abychom vyjádřili své vnitřní pocity. Zjednodušeně řečeno: když jdete k doktorovi se zlomenou nohou, taky vám udělá rentgen, aby věděl, jak je to závažné. Arteterapie mi poskytuje něco podobného, tedy díky tvoření a reflexi poznávám, kde v životě se nacházím, kam jdu a co chci. Můžete si nakreslit, jak se v dané situaci cítíte, jak vnímáte predátora, jak vnímáte celou situaci, kam byste se v životě chtěli posunout atd. Pak si sednete a sami pro sebe (nebo v rámci skupiny) si říkáte, co vám to dalo, co to asi znázorňuje, co to pro vás znamená. Nemusíte umět vůbec kreslit, tady nejde o estetiku namalovaného, ale o ten proces uvolnění a přenesení vašich emocí na papír, aby se vám lépe ozřejmilo, v jaké situaci jste. Jde o vaši expresi – vyjádření toho, co cítíte – a uvědomění si toho, proč a co jste ztvárnili. Tato metoda umožňuje i lépe vidět, na čem je potřeba zapracovat, většinou bývá základ v rodině a výchově, často se objevuje také téma nastavení našich vnitřních hranic a sebehodnoty. Celé je to zejména o našem sebevědomí, co jsme ochotni ještě tolerovat, co ne, a za jakou cenu. Foto: archiv Viktorie, vlastní tvorba - arteterapie Viktorie, jak vás ovlivnila vaše zkušenost při volbě nového zaměstnání? To je dobrá otázka. Ovlivnilo mě to, samozřejmě, protože jsem vlastně už dvakrát v životě musela opustit místo z důvodu šikany, kdy mě ale ti lidé doslova dostali ven, což velmi bolelo. V tom druhém (zatím posledním) případě mě to vnitřně bolelo rok (i když už jsem měla novou práci), protože jsem měla smlouvu na dobu neurčitou a počítala s tou prací i do budoucna. A přiznám se, že každý přechod do nové práce (zatím mám třetí práci v životě) je velmi, velmi traumatizující. Ač to nechcete, nějak to ve vás spustí obrovský strach. Letos pracuji 13 let a za tu dobu jsem byla jen 4 měsíce na úřadu práce. Ale upřímně musím říct, a zní to možná trochu divně, že to byla moje nejšťastnější doba v životě. Uvolnila jsem se z toho letitého sevření a byla poprvé za ta léta šťastná. Protože konečně jsem věděla, že se nemusím denně zabývat absurdními ponižujícími situacemi a tím, kdo zase co vymyslí, jak to postaví, jak bude intrikovat. Je to přitom smutné, protože ráda pracuji, nejsem člověk, který by se chtěl nějak flákat, ale je důležité rozlišit, jestli člověk ještě vydrží nebo už by měl zvolit raději ten úřad práce, kvůli svému zdraví. Bohužel šikanovaný člověk tuto rozlišovací fázi postupně ztrácí, ocitá se v absolutním chaosu (víru). Jestliže do toho ještě vstupuje to, že opravdu potřebujete peníze a nemáte našetřeno, abyste si dovolili pár měsíců bez práce, je to doslova začarovaný kruh… Před několika lety byl v médiích případ zaměstnanců jedné velké telekomunikační firmy, kteří trpěli takovou šikanou, že několik z nich spáchalo sebevraždu. Teprve potom se to začalo řešit. Když je člověk v pohodě, tak si řekne, no a co, je to jen práce, ale když už jste v tom „kole šikany“, tak to je šílené, a najednou máte pocit, že to tak nějak prostupuje celý váš život. Je dokázáno, že když vám někdo ublíží, tak vám vlastně předá tu energii destrukce a ta zůstane někde hluboko ve vašem těle. Vy pak máte vlastně úplně nelogicky tendenci se zraňovat, poškozovat různým způsobem – nejíme, nespíme, máme chaotické myšlenky, trpíme. Tady je taky potřeba si říct, že je to jen reakce na predátora a zastavit sled těchto myšlenek, které by nám ubližovaly. Myslím, že šikana je srovnatelná se znásilněním. Protože tady se znásilňuje každý den vaše osobnost a vaše hodnota. A to není málo.   Stalo se například to, že jste práci odmítla, protože jste dokázala včas rozpoznat, že pracoviště je takzvaně toxické?  Dopředu to bohužel odhadnout nejde. Na pohovoru vypadá vše jinak. Ale když už člověk má tyto zkušenosti za sebou, velice rychle vyhodnotí, kdo má jakou povahu a už to nebolí tak, jako před tím, protože vím, co můžu čekat. Jinak chtěla bych tady ještě říct, že ve všech třech mých zaměstnáních, kdy jsem se setkala se šikanou, vždy to byly ženy a paradoxně nejhorší byly ženy těsně po mateřské. Tyto ženy jsou ochotny udělat prakticky cokoli, aby se v práci prosadily. Tím samozřejmě nechci říkat, že to tak je ve všech případech, jen uvádím svoji zkušenost. Jedna z nich mě dokonce otevřeně ponižovala, že nemám děti a partnera, dávala mi to v narážkách najevo. To moc bolelo. Říkala jsem si, jak může být žena k ženě tak krutá, ale bohužel je to tak…   Řekla byste, že dnes, s odstupem času, vás zkušenost se šikanou posílila? Ptám se proto, že z vás cítím sílu, jistotu, cíl, který sledujete. Co je vaším cílem? Myslím, že mě to ovlivnilo hodně (je ale otázka, do jaké míry si to připouštím, možná si to vlastně ani nechci moc připustit). Že to byl mezní zážitek. Svým způsobem se z toho vzpamatovávám dodnes. Musím říct, že na dlouho jsem se naučila čas v práci úplně vytěsňovat, soustředit svůj život pouze na čas mimo práci. To samozřejmě nemá moc logiku, protože v práci trávíme nejvíce času z našeho života, tudíž má na náš život i takový dopad. Často jsem v práci zažívala pocity marnosti, že je jedno, jak se snažím, že to prostě nikdo neocení. To je velice frustrující. Hodně jsem v posledních letech pracovala na sobě a vím, že jsem ušla velký kus cesty, ale přijde mi, že v té práci se ještě stále asi hledám… Nevím, zda se mé pokroky už integrovaly do té pracovní oblasti. Do toho se taky po všech těchto zkušenostech necítím fyzicky úplně fit, hodně mi padají vlasy a nejsem úplně zdravotně v pohodě. Takže mám hodně rozporuplné pocity… A toto ještě umocňuje ten fakt, kdy člověk vidí, že i ta nejlepší škola nebo vzdělání vám nezaručí, že se v práci prosadíte, že tam do toho všeho ještě vstupuje x dalších faktorů, které mnohdy nemůžete ovlivnit. Teď jsem taky v práci, která mi nevyhovuje. A vlastně se opakuje to schéma, které jsem výše popsala, ale už v trochu mírnější verzi, což mě opět zaplavuje velkou depresí, je to reminiscence původního traumatu. Takže vím, že bych to chtěla změnit, ale v současné době je to velmi těžké (covid, válka, nastupující ekonomická krize atd.), nedaří se mi to změnit, což mě velice frustruje. Řada výběrových řízení ve státním sektoru je prostě zadaná dopředu, můžete mít sebelepší životopis i výsledky, ale je rozhodnuto. Samozřejmě je mým cílem trávit svůj životní čas smysluplně, pokud možno v kolektivu podporujících a kreativních lidí, kteří jsou přímí a neintrikují, a v práci, která mě bude rozvíjet a kde budu moct uplatnit svůj potenciál. To je skutečně obrovský sen! Myslím, že tato otázka je důležitá, protože když jste v akutní fázi šikany, máte jediný cíl: přežít. Samozřejmě že tam někde v koutku duše toužíte mít naplňující práci, ale v té chvíli, kdy prožíváte šikanu (a zároveň totální ztrátu motivace pro tyto lidi pracovat), je myšlenka na ideální práci tak bolestná a tak nereálná, že si to pak ani nedokážete vůbec představit…  Čím dýl jste v patologickém prostředí, tím hůř se pak z toho dostáváte (zavrtáváte se hlouběji a hlouběji do hlíny, že už si na to zvyknete), tím víc se stupňuje deprese, bezradnost, smutek, pak už ani nemáte víru, že je možné se z toho dostat… A hledejte v takové situaci sebevědomí, sebejistotu a rozhodnost! Když se cítíte jako vyválené těsto…                Read more