Usilujeme o zdravé mezilidské vztahy na pracovišti. Filantia = filantropie ( láska k člověku) + Arkadia ( bájná země prostá všech intrik)
TV Filantia - příběh šikany na pracovišti, která ohrožuje životy pacientů! Příběh zdravotní sestry Martiny. Zveme vás ke sledování celého rozhovoru s Martinou na Filantia TV zde Martina pracuje ve zdravotnictví přes dvacet let. Její příběh je zdrcující nejen pro ni samotnou, ale i pro posluchače.  Může šikana na pracovišti mezi zdravotníky ohrozit život pacienta? Existuje nějaký orgán, který by takovéto situace řešil? Mají se zdravotníci na koho obrátit, když prožívají na pracovišti psychické násilí ze strany kolegů či nadřízených? To a mnohem více probereme s Martinou, která si prošla brutální šikanou v oboru, který by měl pomáhat, ne týrat! Staňte se odběratelem TV Filantia na YouTube a nepřehlédnete žádnou novou epizodu z našeho podcastového pořadu, k odběru se můžete přihlásit zde   Read more
Příběh Klaudie a mobbingu na univerzitě

Rádi bychom vás upozornili na další příběh, který nám svěřila Klaudie a odehrává se na univerzitě. Další příběhy naleznete zde, na webu v menu "Vše o tématu - MLUV příběhy obětí šikany". 

........

Na fakultu jsem poprvé nastoupila v září před mnoha lety jako zástup za mateřskou dovolenou. Kolegyně plánovala i druhé dítě, proto mi smlouvu prodloužili. Nezadařilo se, tak se chtěla vrátit na své místo.

 Kolegyně mi začaly hlídat docházku. Obvinily mě, že v pracovní době chodím pracovat ještě jinam, přitom jsem tam chodila jenom o víkendech. Prý nesmím pracovat nikde jinde atd. Vyvrcholilo to tím, že jsem sama zašla na kliniku psychiatrie, kde jsem byla zaléčená. Našla jsem si jinou práci a chtěla jsem odejít dohodou. Vedoucí katedry mě předběhl a dal mi výpověď z nadbytečnosti. Dostala jsem tříměsíční odstupné za cenu toho, že mě dva měsíce intenzívně šikanoval celý kolektiv. Celý příběh si přečtěte zde. 

Sdílení přináší úlevu jednotlivci a pomáhá pochopit okolí, co se děje. A ono se to děje. Cílem je otevírat oči, informovat, vzdělávat, pomáhat organizacím, aby si uvědomovaly závažnost problému šikany na pracovišti, protože nevěříme, že je to každému lhostejné.

 

 

Read more Piknikové léto s Filantií zahájeno
Na obrazu je ještě hodně místa😉….a to znamená, že nás ještě čekají další pikniky a budete mít i vy příležitost nám napsat svůj vzkaz😊.
Dnes jsme zahájili piknikové léto s Filantií a bylo to moc fajn. Sluníčko a pohoda. Sdílíme s vámi fotografie pořízené na památku.
Věříme v sílu osobního kontaktu, sdílení a společného bytí. Má to smysl✊.
O dalším pikniku vás budeme včas informovat. Sledujte web, facebook a instagram, opět s týdenním předstihem (podle počasí :-)) oznámíme místo a čas. A Těšíme se už teď!
Read more Letní piknikování s Filantií, 14.května ve 14:00 hodin na Bělohorské pláni
Sledujte naše události na facebooku Filantia, sledujte náš web. Datum a místo setkání vždy ohlásíme dopředu. Ale pozor, třeba i jen s týdenním předstihem, přeci jen, jde o venkovní aktivitu a musíme akčně reagovat na předpověď počasí. A zase to bude alespoň zajímavé a napínavé.🌞🌦☂️
Srdečně vás zveme na Filantia piknik, 🍕 🧋🍀, který pořádáme 14.května na Bělohorské pláni v Praze 6 od 14:00 hodin. Je to velmi svobodné setkání, s volným programem. Pokaždé pozveme zajímavého hosta, který je odborníkem na některou z oblastí vztahů a vztahové kultury a i s ním si můžete popovídat o tom, co vás zajímá.
Máme v plánu povídat si o tom, jak důležité je znát svojí hodnotu, vážit si sám sebe a umět říkat ne. Ale hlavním naším cílem je prostě jen strávit příjemný půlden a povídat si a Julie s Jiřím vám rádi podepíší knížku Bossing na jehlách, kterou si můžete donést (a kdyby náhodou, knížky budeme mít také
s sebou😊).
Co potřebujete? Jen deku a svačinu. A chuť setkat se s námi a novými lidmi. Najdete nás snadno. Budeme mít na trávě postavený obraz. To není žert, uvidíte sami 🙂
A.....pochopitelně děti a domácí mazlíci jsou vítáni. 
Piknikovým létem navazujeme na dubnovou iniciativu MLUV'N'MOVE. To jsme kladli důraz nejen na důležitost sdílení, ale také pohybu. Je potřeba MLUVit o tom, co se nám děje, nebát se a ozvat se. A tak MLUVme dál, společně, třeba právě na Filantia pikniku.
Především je pak hlavním cílem se poznat, pokud se ještě osobně neznáme, mluvit spolu a strávit fajn půlden.
Vaše Filantia
Read more
SPOKOJENÝ ZAMĚSTNANEC = SPOKOJENÁ FIRMA Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy udělilo akreditaci instituci: LiveTheDay s.r.o., IČO: 09539441k provádění vzdělávacích programů akreditovaných pro účely zákona č. 563/2004 Sb.,o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.Platnost akreditace se stanoví do 21.09.2027   Více o vzdělávací akademii LiveTHeDay se dozvíte zde Poskytujeme vzdělávací služby organizacím i jednotlivcům, více o naší nabídce zde Read more
Lepší vztahy v práci po celý rok Původně jsme oslovili osobnosti se žádostí, aby nám poskytli svůj status k příležitosti oslavy Mezinárodního dne lepších vztahů, který připadá na 30. dubna. Avšak, sešlo se nám tolik statusů, že jsme si uvědomili, že omezovat jejich platnost jen na toto datum by byla škoda. Lepší vztahy v práci přece chceme mít po celý rok. Věříme, že Vás každý jednotlivý status inspiruje.        Tento projekt je realizován za podpory partnera Hlavní město Praha  Read more
Viktorie K.: Šikana je jednou z nejtěžších situací, jaké můžeme v životě zažít. Je stejně závažná jako fyzické násilí.   Šikanou na pracovišti si prošla i slečna Viktorie, která se rozhodla s námi podělit o svůj příběh: „Chtěla bych tak povzbudit všechny, kteří touto situací procházejí a necítí se kvůli tomu v životě šťastní,“ říká. Přestože tuto zkušenost považuje za velmi bolestivou a traumatizující, věří, že je nutné o tomto tématu mluvit veřejně, aby se vytvořilo dostatečné povědomí a oběti šikany se nebály ozvat a říct si o pomoc: „Vnímám, že je potřeba prolomit bariéru strachu, izolace, mlčení a deprese, což se děje např. i díky svépomocné skupině Filantia,“ zdůrazňuje.    Kdy jste se se šikanou poprvé setkala? Se šikanou jsem se setkala poprvé v mém prvním zaměstnání, do něhož jsem nastoupila hned po skončení magisterského studia. Jednalo se o práci ve veřejném sektoru, příspěvkové organizaci města. Byla jsem tehdy velice naivní a měla jsem představy, že když se budu chovat slušně k lidem, že i oni budou ke mně slušní a že všichni společně si můžeme přát, spolupracovat a mít se rádi.   Můžete popsat vaši zkušenost? Jednalo se o mobbing ze strany mé kolegyně, která byla pozičně výš než já. Mobbing později přerostl v bossing (když proti mně zmanipulovala ředitele). Za celou dobu mé práce se mnou téměř vůbec nekomunikovala nebo odpovídala jen strohými větami. To je pak dost těžké, když s takovým člověkem máte spolupracovat. Společně se svým kolegou vytvářeli velice silnou dvojici, která nakonec hýbala celou organizací. Poté, co se zbavila své největší konkurentky, které ředitel neprodloužil smlouvu a ještě musela odejít i z univerzity, kde učila, se zaměřila na mě, takže jsem musela odejít i já. Kolegyni, kterou dostala ven, to nakonec stálo život. Úplně to podlomilo její zdraví, onemocněla… Velice smutné bylo to, že ona byla na nesrovnatelně větší profesní úrovni než ti, kteří ji z práce vyštvali. To byl pro mě velký šok, protože do té doby jsem věřila, že naše vzdělání a úsilí jsou tím, co nás v práci prosadí.   Jak jste se cítila? Celkově jsem se ocitla ve stavu emocionálního chaosu, v jakémsi temném víru, který mě válcoval. Přirovnala bych to k pračce, kde se zrychlují obrátky a místo čiré vody přitéká jen znečištěná. Cítila jsem se absolutně bezcenná, jako hadr, absolutně na dně. Moje sebevědomí bylo rozválené jako placka… Frustrace, bezvýchodnost, bezradnost, když nemůžete najít jinou práci… A denně vám někdo zadává práci, která není ve vaší pracovní náplni, nebo vám žádnou práci nezadává. Hrůza. Foto: archiv Viktorie, vlastní tvorba - arteterapie Projevovalo se to i na vašem zdraví? Ano, nemohla jsem moc jíst, měla jsem stažený žaludek, když jsem tam šla. V důsledku nepravidelného jídla jsem přibrala asi 10 kg a velice se mi zhoršila štítná žláza. Tehdy můj doktor nechápal, co se děje. Když jsem vyšla odpoledne z práce, byla jsem tak psychicky vyčerpaná, že jsem musela trávit hodiny venku, abych se vůbec vzpamatovala a abych mohla pokračovat další den dál. Pořád jsem byla unavená. Bralo mi to energii. Každé ráno jsem pociťovala zoufalství, když jsem tam musela jít, plakala jsem. Pak jsem už neměla ani sílu plakat. Bylo to všechno jako v temném chaotickém tunelu, bludišti, z něhož jsem už nevěděla kudy ven… Sotva jsem o víkendu nějaké síly načerpala, velice rychle jsem je zase v práci ztratila.   Pomohl vám někdo? V těchto nejčernějších dobách mě držela moje víra a jedna věřící kolegyně, která tam také pracovala. Ona tomuto rozuměla a dokázala mi pomoci. Byla mi velkou útěchou a záchranou. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel a není to vůbec nadsázka, když řeknu, že mi zachránila život. Bohužel mě moje rodina, tedy moji rodiče, v tomto nijak nepodpořili. Spíše mě ještě obvinili, že je to jistě moje vina, že za to můžu já. Jinak jsem se velice dlouho bála o tom, co se mi děje, komukoli říct. Měla jsem až výčitky - oni mě zaměstnali a já je „pomlouvám“. Byla jsem loajální k lidem, kteří mě málem zabili! A to proto, že jsem nebyla z domu naučená se prosazovat a bránit. Stejně ale o šikaně nemůžete říct každému, protože ti, kteří to nezažili, vás nikdy nepochopí, jen mávnou rukou, řeknou, ať si z toho nic nedělám… Jenže to nejde.     Byla jste jediná, kdo čelil toxickým vztahům, nebo i někdo další z vašeho kolektivu? Všichni byli jako ryby v toxické vodě. Proto se do tohoto prostředí stahovaly kalné ryby, kterým ta zakalená voda nevadila. A tak byla tato instituce rájem nejrůznějších druhů psychopatů a hloupých lidí, kteří jim poklonkují. Ti, kdo byli jiní, trpěli, byli vyčerpaní, vyhořelí, často nemocní. Vyšetření u lékaře přitom nic neodhalilo. To prostředí bylo patologické celkově, připomínalo to sektu (kontrola a donášení na druhé lidi, tajné kamery na chodbách).   Lze říci, jaké byly taktiky šikanujících lidí v tomto případě? Nekomunikace, ignorace, odstavení od práce, nedávání žádných pracovních příležitostí ani možností růstu, ponižování, kritizování, lhaní, pošlapávání. Pomlouvání před ředitelem, prezentování fiktivní reality za účelem mě očernit a dostat ven. Foto: archiv Viktorie, vlastní tvorba - arteterapie   Co byste doporučila lidem, kteří něčím podobným procházejí? Určitě v prvé řadě myslet na své zdraví. Špatné pracovní podmínky totiž dřív nebo později bohužel ovlivní celkovou pohodu vašeho života, vyskytne se dlouhodobá deprese, úzkostné pocity a smutné nálady. Člověk jde až na hranu svých možností, chce to nějak ustát, ale bohužel zdraví to vždy odnese. Tady je důležité nepřijmout tu nálepku, co na vás kladou, nepřijmout jejich nenávistné poznámky a zlobu. Ve skutečnosti nejde o váš problém, ale o jejich. Pokud je to možné, co nejdříve najít jiné místo. Bohužel v době, kdy od vás každý chce reference z předchozí práce, tady určitý zádrhel může nastat, kdy vás lidé z předchozí práce očerní nebo neposkytnou dobré reference. Bohužel ani tady se člověk nemůže moc bránit. Nicméně doporučuji hledat, hledat, hledat a neobviňovat se z ničeho. Dále relaxovat, být co nejvíc v přírodě, sportovat, snažit se mít pravidelný režim.   Zanechalo to na vás doposud nějaké stopy? Velice bolestně vnímám situace, v nichž jsem bezmocná nebo je bezmocný někdo jiný. Šikana je totiž něco, vůči čemu jste prakticky bezbranní, což je velice frustrující. Predátor se rozhodne, že vás chce dostat ven, a dřív nebo později se mu to díky systému manipulace a intrik podaří. Proto si myslím, že šikana je jednou z nejtěžších situací, jaké můžeme v životě zažívat a pro mě je šikana stejně závažná jako fyzické násilí. Byť nejsou ty následky tak viditelné jako třeba zlomená noha, tak zanechává stejně hluboké a závažné rány – a trvá roky, než se tyto rány vůbec zacelí. I tady ale chci říct, že dokud tu ránu neopečujete, že tam stále bude. I kdyby to byla situace stará třeba 10 let.   Jak tedy s touto ránou pracovat? Určitě má význam navštěvovat např. naši svépomocnou skupinu nebo terapeuta. Prosím, nepodceňujte proces uzdravování a znovubudování poničeného sebevědomí! A dejte sami sobě úctu a lásku, kterou vám vaše okolí tak dlouho odpíralo. Je taky potřeba neztratit důvěru v to, že lidé jsou i dobří a věřit, že zase bude líp (tato víra je o to těžší, čím dýl jste v patologickém prostředí byli). Vysvléknout ten „kabát“ krvácejících ran a obléknout nový, zářící barvami…  Já jsem studovala psychologické a motivační knihy, chtěla jsem se totiž dozvědět odpověď na otázku proč? Takže dnes vím o psychopatech a jejich taktikách poměrně hodně. Velice mi také pomáhá YouTube kanál Jana Dvořáka Poznej svého psychopata. Sama jsem se začala pak intenzivně věnovat arteterapii, která mi pomohla ve vyjadřování hlubinných traumat a bolestí.   Co konkrétně je arteterapie a jak vám pomohla? Je to metoda, kdy využíváme různé formy výtvarného projevu k tomu, abychom vyjádřili své vnitřní pocity. Zjednodušeně řečeno: když jdete k doktorovi se zlomenou nohou, taky vám udělá rentgen, aby věděl, jak je to závažné. Arteterapie mi poskytuje něco podobného, tedy díky tvoření a reflexi poznávám, kde v životě se nacházím, kam jdu a co chci. Můžete si nakreslit, jak se v dané situaci cítíte, jak vnímáte predátora, jak vnímáte celou situaci, kam byste se v životě chtěli posunout atd. Pak si sednete a sami pro sebe (nebo v rámci skupiny) si říkáte, co vám to dalo, co to asi znázorňuje, co to pro vás znamená. Nemusíte umět vůbec kreslit, tady nejde o estetiku namalovaného, ale o ten proces uvolnění a přenesení vašich emocí na papír, aby se vám lépe ozřejmilo, v jaké situaci jste. Jde o vaši expresi – vyjádření toho, co cítíte – a uvědomění si toho, proč a co jste ztvárnili. Tato metoda umožňuje i lépe vidět, na čem je potřeba zapracovat, většinou bývá základ v rodině a výchově, často se objevuje také téma nastavení našich vnitřních hranic a sebehodnoty. Celé je to zejména o našem sebevědomí, co jsme ochotni ještě tolerovat, co ne, a za jakou cenu. Foto: archiv Viktorie, vlastní tvorba - arteterapie Viktorie, jak vás ovlivnila vaše zkušenost při volbě nového zaměstnání? To je dobrá otázka. Ovlivnilo mě to, samozřejmě, protože jsem vlastně už dvakrát v životě musela opustit místo z důvodu šikany, kdy mě ale ti lidé doslova dostali ven, což velmi bolelo. V tom druhém (zatím posledním) případě mě to vnitřně bolelo rok (i když už jsem měla novou práci), protože jsem měla smlouvu na dobu neurčitou a počítala s tou prací i do budoucna. A přiznám se, že každý přechod do nové práce (zatím mám třetí práci v životě) je velmi, velmi traumatizující. Ač to nechcete, nějak to ve vás spustí obrovský strach. Letos pracuji 13 let a za tu dobu jsem byla jen 4 měsíce na úřadu práce. Ale upřímně musím říct, a zní to možná trochu divně, že to byla moje nejšťastnější doba v životě. Uvolnila jsem se z toho letitého sevření a byla poprvé za ta léta šťastná. Protože konečně jsem věděla, že se nemusím denně zabývat absurdními ponižujícími situacemi a tím, kdo zase co vymyslí, jak to postaví, jak bude intrikovat. Je to přitom smutné, protože ráda pracuji, nejsem člověk, který by se chtěl nějak flákat, ale je důležité rozlišit, jestli člověk ještě vydrží nebo už by měl zvolit raději ten úřad práce, kvůli svému zdraví. Bohužel šikanovaný člověk tuto rozlišovací fázi postupně ztrácí, ocitá se v absolutním chaosu (víru). Jestliže do toho ještě vstupuje to, že opravdu potřebujete peníze a nemáte našetřeno, abyste si dovolili pár měsíců bez práce, je to doslova začarovaný kruh… Před několika lety byl v médiích případ zaměstnanců jedné velké telekomunikační firmy, kteří trpěli takovou šikanou, že několik z nich spáchalo sebevraždu. Teprve potom se to začalo řešit. Když je člověk v pohodě, tak si řekne, no a co, je to jen práce, ale když už jste v tom „kole šikany“, tak to je šílené, a najednou máte pocit, že to tak nějak prostupuje celý váš život. Je dokázáno, že když vám někdo ublíží, tak vám vlastně předá tu energii destrukce a ta zůstane někde hluboko ve vašem těle. Vy pak máte vlastně úplně nelogicky tendenci se zraňovat, poškozovat různým způsobem – nejíme, nespíme, máme chaotické myšlenky, trpíme. Tady je taky potřeba si říct, že je to jen reakce na predátora a zastavit sled těchto myšlenek, které by nám ubližovaly. Myslím, že šikana je srovnatelná se znásilněním. Protože tady se znásilňuje každý den vaše osobnost a vaše hodnota. A to není málo.   Stalo se například to, že jste práci odmítla, protože jste dokázala včas rozpoznat, že pracoviště je takzvaně toxické?  Dopředu to bohužel odhadnout nejde. Na pohovoru vypadá vše jinak. Ale když už člověk má tyto zkušenosti za sebou, velice rychle vyhodnotí, kdo má jakou povahu a už to nebolí tak, jako před tím, protože vím, co můžu čekat. Jinak chtěla bych tady ještě říct, že ve všech třech mých zaměstnáních, kdy jsem se setkala se šikanou, vždy to byly ženy a paradoxně nejhorší byly ženy těsně po mateřské. Tyto ženy jsou ochotny udělat prakticky cokoli, aby se v práci prosadily. Tím samozřejmě nechci říkat, že to tak je ve všech případech, jen uvádím svoji zkušenost. Jedna z nich mě dokonce otevřeně ponižovala, že nemám děti a partnera, dávala mi to v narážkách najevo. To moc bolelo. Říkala jsem si, jak může být žena k ženě tak krutá, ale bohužel je to tak…   Řekla byste, že dnes, s odstupem času, vás zkušenost se šikanou posílila? Ptám se proto, že z vás cítím sílu, jistotu, cíl, který sledujete. Co je vaším cílem? Myslím, že mě to ovlivnilo hodně (je ale otázka, do jaké míry si to připouštím, možná si to vlastně ani nechci moc připustit). Že to byl mezní zážitek. Svým způsobem se z toho vzpamatovávám dodnes. Musím říct, že na dlouho jsem se naučila čas v práci úplně vytěsňovat, soustředit svůj život pouze na čas mimo práci. To samozřejmě nemá moc logiku, protože v práci trávíme nejvíce času z našeho života, tudíž má na náš život i takový dopad. Často jsem v práci zažívala pocity marnosti, že je jedno, jak se snažím, že to prostě nikdo neocení. To je velice frustrující. Hodně jsem v posledních letech pracovala na sobě a vím, že jsem ušla velký kus cesty, ale přijde mi, že v té práci se ještě stále asi hledám… Nevím, zda se mé pokroky už integrovaly do té pracovní oblasti. Do toho se taky po všech těchto zkušenostech necítím fyzicky úplně fit, hodně mi padají vlasy a nejsem úplně zdravotně v pohodě. Takže mám hodně rozporuplné pocity… A toto ještě umocňuje ten fakt, kdy člověk vidí, že i ta nejlepší škola nebo vzdělání vám nezaručí, že se v práci prosadíte, že tam do toho všeho ještě vstupuje x dalších faktorů, které mnohdy nemůžete ovlivnit. Teď jsem taky v práci, která mi nevyhovuje. A vlastně se opakuje to schéma, které jsem výše popsala, ale už v trochu mírnější verzi, což mě opět zaplavuje velkou depresí, je to reminiscence původního traumatu. Takže vím, že bych to chtěla změnit, ale v současné době je to velmi těžké (covid, válka, nastupující ekonomická krize atd.), nedaří se mi to změnit, což mě velice frustruje. Řada výběrových řízení ve státním sektoru je prostě zadaná dopředu, můžete mít sebelepší životopis i výsledky, ale je rozhodnuto. Samozřejmě je mým cílem trávit svůj životní čas smysluplně, pokud možno v kolektivu podporujících a kreativních lidí, kteří jsou přímí a neintrikují, a v práci, která mě bude rozvíjet a kde budu moct uplatnit svůj potenciál. To je skutečně obrovský sen! Myslím, že tato otázka je důležitá, protože když jste v akutní fázi šikany, máte jediný cíl: přežít. Samozřejmě že tam někde v koutku duše toužíte mít naplňující práci, ale v té chvíli, kdy prožíváte šikanu (a zároveň totální ztrátu motivace pro tyto lidi pracovat), je myšlenka na ideální práci tak bolestná a tak nereálná, že si to pak ani nedokážete vůbec představit…  Čím dýl jste v patologickém prostředí, tím hůř se pak z toho dostáváte (zavrtáváte se hlouběji a hlouběji do hlíny, že už si na to zvyknete), tím víc se stupňuje deprese, bezradnost, smutek, pak už ani nemáte víru, že je možné se z toho dostat… A hledejte v takové situaci sebevědomí, sebejistotu a rozhodnost! Když se cítíte jako vyválené těsto…                Read more