Usilujeme o zdravé mezilidské vztahy na pracovišti. Filantia znamená společenství s idylickými mezilidskými vztahy (jak vznikl název Filantia? slovo filantropie, které nejen charakterizuje naši činnost, ale v původním řeckém významu také vyjadřuje lásku k člověku. K filantropii se připojila bájná země Arkadia, prostá všech intrik)

„Agresoři, ale víte, že já jim říkám Kobry, se bojí odhalení,“ odpovídá Julie Růžičková, členka správní rady Nadace Filantia, v rozhovoru, kterým se prolíná zkušenost s mobbingem a bossingem.

Text: Lenka Adámková, Foto: LiveTheDay, 4. 10. 2020

Julie Růžičková se věnuje práci v nadačním sektoru posledních 8 let. Před tím pracovala jako šéfredaktora, tisková mluvčí a PR manažerka pro projekty zaměřené na vzdělávání. Svoji kariéru odstartovala ve společnosti Microsoft, kde pracovala na obchodních a marketingových pozicích 13 let.

 

Jste tak činorodá, sršící nápady, doslova fontána pozitivní energie. Kde berete sílu Něco ve svém profesním životě změnit?

Jsem zrychlená, nedovedu netvořit, nevymýšlet, to mě žene dopředu. Jsem orientovaná na lidi a potřebuji žít svůj život společně s druhými, vztahy jsou pro mě důležité, jak v rodině, tak na pracovišti anebo v komunitě, se kterou mě pojí nějaký zájem. Třeba spinning, který mě strašně baví.

A taky jsem sběratelka zážitků. To o sobě říkám s vědomím, že jdu všemu naproti, takže i průšvihům. Jenže ty mě posilují, ty patří k životu a stejně tak setkávání s lidmi. Neříkám, že každému člověku rozumím a s každým mě baví trávit čas, ale baví mě potkávat ty „svoje“ lidi, osobnosti, se kterými poznám, že souzním, a to pak vnímám jako ohromné obohacení.

Já nemyslím, že vědomě chci měnit něco ve svém profesním životě, ale tak se to děje přirozeně. Že všechno, co se naučím, poznám, každou zkušenost a zážitek někdy hned, a někdy později, přetransformuju do něčeho hmatatelného. A pak se sama zarazím, když si uvědomím, že pracuju opět na novém projektu a dokonce s lidmi, které jsem potkala před lety, které jsem třeba neviděla mnoho let, protože to jsou ti „moji“ lidé, kteří jsou při mně.

A nesnáším utrpení jakéhokoliv druhu. Nikdy se nesmířím s tím, že někdo páchá na druhých násilí psychické, natož fyzické. A to je teď to, co mě žene dopředu. Snaha zlepšit situaci, pomoci lidem, kteří se stali terčem mobbingu.

Za svůj profesní život jste poznala mnoho pracovišť a spoustu kolegů, osobností, nadřízených, podřízených. Sbírala jste zkušenosti, vzdělávala se. Existuje některá etapa profesního života, na kterou vzpomínáte v dobrém, a na kterou rozpačitě? Proč, z jakého důvodu?

Každá práci, kterou jsem dělala, jsem dělala ráda a vždycky jsem měla štěstí na kolektivy. Vzpomínám v dobrém na všechny pracoviště, kromě jednoho. Asi to ani nejde vzpomínat v dobrém na prostředí, kde se setkáte s mobbingem, kde vládnou totalitní praktiky, protekce a kde je porušovaný zákoník práce, kde je člověk až na posledním místě. Ale taky vím, že mě to poučilo, posílilo. Věřila jsem, že přijde doba, kdy budu moci i ty nepříjemné zkušenosti využít. A moc si přeji, aby můj autentický příběh pomohl druhým lidem pochopit jejich situaci a najít odvahu a správné řešení, pokud se potýkají s mobberemMobbing a bossing má somatické dopady, dovede oběť zničit psychicky a poškodit fyzicky. Bohužel jsou někdy v mediích psychopaté v rolích šéfů vykreslováni jen jako zajímaví jedinci s velkým charismatem. Ale oni jsou nemocní lidé, které baví působit utrpení druhým lidem. Je potřeba nazývat věci pravým jménem. Mobbeři jsou nebezpeční pro celou společnost. Nemyslí na dobro celku, na dobro firmy, myslí jen na sebe a bezostyšně páchají škody i ekonomické.

Julie začala psát blog, nazvaný korporátní bizárek, opravdu jako formu terapie, která jí ohromně pomohla. V současnosti píše blog pro Filantii

Stala jste se obětí mobbingu? Jak jste tuto situaci vnímala, řešila a s jakým výsledkem? Existovalo vůbec nějaké pracoviště, které by se touto problematikou zabývalo?

Čelila jsem mobbingu dvakrát. Jednou v roli svědka a podruhé v roli oběti. Obě tyto zkušenosti byly otřesné a v určité formě pro mě zdrcující. Vím, že mě vždy na určitou dobu hodně poškodily.

První zkušenost s mobbingem jsem měla před 8 lety a do teď na to vzpomínám s velkou mírou znechucení. Budu mluvit o té osobě, mobberovi, jako o Kobře. V té době jsem ji tak pojmenovala a je to pro popisování situace snazší. Tedy Kobra, která se dopouštěla mobbingu, byla velmi chytrá, charismatická a okouzlující osobnost. Byla jsem svědkem jejího chování vůči ostatním kolegům. O Kobře se veřejně tradovalo, že má problémy s managementem lidí, ale jinak je úžasná osobnost. Kobra dovedla kolem své osoby vytvořit auru téměř posvátnou, uměla plakat na počkání, každého oslovovala zdrobnělinou jeho jména a každou větu začínala slovem „já“. Uvnitř firmy však panovalo příšerné napětí a vztahy mezi lidmi. Denně jsem byla svědkem, jak Kobra s podřízenými zachází a čím déle jsem ve firmě pracovala, tím více jsem odhalovala její osobnost. Kobra poštvávala lidi proti sobě, a to tím nejprimitivnějším, a při tom nejúčinnějším způsobem: Zavolala si jednoho člověka na schůzku a řekla mu, že ho jeho kolega pomlouval. Potom to samé udělala jen naopak, poťouchle chválila někoho, kdo neudělal svoji práci dobře před tím, kdo měl pracovní úspěch. A to se dělo systematicky dennodenně. Lidé se postupně nesnášeli, bojovali o přízeň Kobry tím, že podlézali a atakovali své kolegy, a Kobra se celým divadlem, které denně rozehrávala, upřímně bavila. Kobru nezajímaly problémy lidí, nemoci jejich členů v rodině, jejich momentální finanční tíseň, bavilo jí lidem ubližovat. Hádky, slzy, hysterické scény byly v tomhle pracovním kolektivu naprosto běžné, a proto také odchody z této firmy byly tolik časté.

Tady jsem si uvědomila, jak jsou Kobry kruté a že to není důsledek špatného managementu, ale jejich špatné osobnosti. Kobra lhala, vysmívala se lidem a urážela je. Byla jsem svědkem, kdy jedna kolegyně psychicky zkolabovala, druhá trvale jedla antidepresiva, zbytek zaměstnanců, který nedal výpověď, zůstal buď z důvodu, že uvěřili Kobře, že jsou hloupí a nikde jinde nezaměstnatelní, anebo svoji práci měli natolik rádi, že byli ochotní snášet chování Kobry. Tato firma byla specifická tím, že měla plochou zaměstnaneckou strukturu, nebylo zde žádné HR oddělení a Kobra byla jediným řídícím pracovníkem.

Po třech letech jsem firmu opustila s přáním nepotkat už nikdy druhou Kobru.

To se mi ale nesplnilo a Kobru číslo dvě jsem potkala v dalším zaměstnání. Šlo o mezinárodní firmu, a o to drsnější bylo prostředí a důsledky násilí Kobry páchaného na vybraných obětech. Zprvu jsem však byla opět v roli svědka a viděla jsem likvidaci několika zaměstnanců, na kterých Kobra páchala brutální mobbing. Současně jsem sledovala bezmoc, apatii, strach a neschopnost řešit její chování ze strany kompetentních zaměstnanců, z oddělení HR, jakož i vyššího vedení firmy. Ve firmě panoval strach v důsledku vědomí „ Dneska to byl on, zítra to můžu být já a nikdo se za mě nepostaví.“ Bohužel, Kobra se po čase stala mojí přímou nadřízenou a já jsem se stala terčem jejích útoků. Trvalo to bezmála rok, tak dlouho jsem odolávala a všechny zkušenosti tehdy získané dnes mohu zúročit v práci pro Filantii. Vím, čím si oběti mobbera procházejí, jaké jim chybí účinné prostředky k obraně, jak je důležitá informovanost a správné pojmenování této problematiky u veřejnosti, jak málo jsou vzdělaní a vzděláváni HR pracovníci, jaká je tendence skrývat takové jevy uvnitř firem, jaké vznikají finanční ztráty firmám odchodem zaměstnanců z důvodu mobbingu.

Z vlastní zkušenosti, ale i z příběhů ostatních lidí, kteří se mi svěřují, jsem toho názoru, že jde o velmi rozšířený jev a problém, který doutná a je těsně před požárem. Jsem upřímně zděšená, jaké násilí se odehrává ve všech sférách, ve školství, v akademické sféře, ve zdravotnictví. Mobbing je projev psychické poruchy jedinců, kteří by neměli v žádném případě řídit lidi, podobně jako vyšinutý jedinec nemůže vlastnit zbraň.

Co bylo příčinou toho, abyste se stala zakladatelkou Nadace Filantia?

Vím, že právě vlastní zkušenosti s mobbingem mě přivedly k této roli. Pro mě zkušenosti s mobbingem neskončily dnem, kdy jsem opustila pracovní prostředí, kde se mobbing odehrával. Dlouho ještě poté jsem zážitky zpracovávala. Potřebovala jsem to všechno pochopit.

První zkušenost s mobbingem jsem postupně vytěsnila, odléčila jsem si hnisavou angínu, kterou jsem měla poprvé v životě a kterou jsem dostala týden po odchodu ze zaměstnání. A věřte, že tato nemoc měla opravdu strašný průběh. Věděla jsem, že je to důsledek psychického vyčerpání. Onemocněla jsem v létě a věděla jsem, že to byl somatický projev stresu a psychického napětí, kterému jsem čelila.

Nastoupila jsem do nové práce s nadšením a elánem. Ovšem setkání s druhou Kobrou už mě srazilo do kolen. Věděla jsem, komu čelím, bojovala jsem s ní statečně a čestně, stejně jsem neměla šanci. A právě tehdy jsem už měla potřebu se o téma sociopatů v pracovním prostředí zajímat víc. A to se potom dějí věci ve vašem životě přirozeně, jako by naplánovaně. Potkala jsem pana doktora Beňa, psychologa se specializací na psychické násilí a autora knih o mobbingu a bossingu. Přečetla jsem jeho knihy a o problematice si s ním povídala.

Začala jsem dokonce psát blog a byla to moje spontánní terapie, kterou mi nikdo neporadil. Přesto mi ji při našem setkání pan doktor Beňo pochválil, že je to účinná terapeutická praktika obětí bossingu.

Bylo pro mě až děsivé potvrzení si toho, že obě Kobry, které jsem poznala, jsou naprosto učebnicové sociopatky. Bavíme se o nebezpečných lidech. Připomínám,  že o lidech, kteří rádi ubližují a trápí druhé.

No a dalším vývojem bylo setkání s lidmi i mimo obor psychologie, kteří však projevovali o téma zájem a měli každý svoje zkušenosti a svůj úhel pohledu na problematiku mobbingu.  

Vznikla Filantia, nadační fond, který má svoji velikou ambici, vizi. Změnit nejen pracovní prostředí, ale i veřejné společenské prostředí k lepšímu, jelikož já to vnímám tak, že sociopaté se nechovají jinak v práci a jinak doma. A že Kobře někdy čelil každý z nás, že deprivované oběti mobbingu v práci přenášejí svoji bolest do svých rodinných vztahů, že naše životy pracovní a soukromé se prolínají a že téma, kterému se ve Filantii  věnujeme, je velmi komplexní a jeho přesahy jsou do široké společnosti na všech úrovních.

Být u toho beru jako výzvu. Jsem nadšená z té příležitosti být toho součástí a věřím, že právě moje osobní zkušenosti mohou být přínosem a účelně je vytěžím v práci koordinátorky. Je mi ctí být současně i členkou správní rady nadačního fondu.

Máte konkrétní představu o úskalích, o riziku, o překážkách v činnosti Nadace Filantia, které mohou nastat? Jste připravena jim čelit?

Já mám pokaždé trému a nejistotu z toho, jak bude kterýkoliv projekt, na kterém se podílím, přijatý. Ale také mám zkušenost, že když děláte práci opravdově, s osobním přesvědčením, že to je poznat a že vám lidé uvěří. Zkrátka nemusí být dokonalá forma, ale musí být pravdivý obsah.

Mohou nastat rizika, že nás někdo nepochopí, že bude možná i naše téma zlehčovat, že někomu stoupneme na kuří oko. A to vyvolá nějakou reakci.

Ale tak moc jsem přesvědčená o správnosti našeho konání. Tak moc věřím, že existuje akutní potřeba v naší společnosti, ve firmách řešit tuto problematiku, že vyvoláme vlnu zájmu, pozitivní energii a že vybudujeme komunitu lidí, kteří nás podpoří a budou chtít být u toho s námi a na řešení mobbingu se podílet.

Mobbing se děje, psychopati zneužívají své síly a dochází k destrukci vztahů, což se z firem přenáší i do rodin. My jsme odhodlaní veřejně pojmenovávat, co se děje, vysvětlovat celou problematiku, radit, vzdělávat, vstupujeme možná na tenký led, ale s opravdovou vírou a odhodláním měnit stav k lepšímu.

Tým lidí Filantie, to jsou osobnosti, kdy každý jednotlivě si je vědom toho, že jde takzvaně s kůží na trh. Nikdo se nechce schovávat jen za statut nadace, a malou fotku na webu. Každý otevřeně komunikuje své zkušenosti a svoji motivaci. A to mi dává víru v to, že jsme silní odolat případným atakům s cílem zlehčovat naše aktivity, v té krajní míře nás onálepkovat jako hysteriky. To by se minulo účinkem hned. Sestava správní rady nadačního fondu a týmu projektu LiveTheDay, odborníků, kteří s námi spolupracují, je výjimečná, hodná respektu. Můžeme být nahlíženi jako snílci, to mě ale nevadí, protože možná snílek jsem, jsem optimista, ale díky tomu jsem už v životě dosáhla velkých věcí.

Julie společně s doktorem Beňem hovořila o bossingu v podcastu Aleše Vojíře na Radiu 1

Které vlastnosti upřednostňujete při výběru spolupracovníků do týmu? A které Vás hned při výběru odradí? 

Kdysi, už před mnoha lety, jsem absolvovala jedno školení poměrně náročné na obsah i čas, a pamatuju si, že mi trenér řekl, že mám schopnost postavit si vítězný tým. Vím, že tehdy jsem o tom pochybovala, bylo to v době, kdy jsem krátce pracovala v roli středního manažera, kdy jsem nově řídila tým lidí, který jsem si ale paradoxně sama nesestavovala, byl mi přidělený. I tak jsem, myslím, tu situaci ustála dobře, protože zpětně si uvědomuju, jak to byla složitá pozice. Byla jsem mladší, než někteří kolegové, které jsem měla nově v roli podřízených, současně jsem řídila kolegy, se kterými jsem doté doby byla na stejné pozici v hierarchii, a najednou jsem byla jejich šéfová. Tehdy jsem postupovala hodně pocitově a myslím, že správně.

Každopádně jsem si na slova Gustava mnohokrát vzpomněla, protože jsem si od té doby už několikrát tým sestavovala, a musím říct, že to byl vždycky pro mě vítězný tým. A podle čeho jsem jej stavěla? Podle klíče, aby byl kompaktní, sehraný, dokonalý. Není to blábol. Jde to, když víte, co vy neumíte a umí ten druhý a vy jej snesete vedle sebe. Hodně lidí se bojí druhých, že by mohli být lepší než oni, ale to je přece nesmysl, vždycky zvládnete víc s pomocí druhých a neumíte všechno sám nejlíp. A potom je pro mě klíčové, aby lidi, se kterými pracuju, byli srdcaři, aby se uměli nadchnout, namotivovat, protože potom neřešíte problém toho druhu, že někdo s koncem pracovní doby odhodí tužku a práce ho už nezajímá. Já žiju vášnivě. A vášeň lze projevovat i v práci, takže to je rys, který charakterizuje lidi pro mně blízké, schopnost prožívat věci vášnivě.

Kdybyste dnes bilancovala svůj profesní život, dokázala byste říct, které chyby už neděláte?

Nenechávám se manipulovat. To se mi stalo, možná stávalo, když jsem byla mladší, a taky jsem viděla svět černobíle. Ale asi je to přirozené a člověk musí do stavu, kdy je daleko smířlivější k druhým a chce si dát čas na to, aby si udělal na věci nebo na lidi svůj názor, dozrát. Hodně věřím lidem, a také dnes mi moji blízcí, kteří mě opravdu znají, vyčítají, že jsem moc hodná a naivní ve vztahu k lidem. Ale vzdala jsem snahu to změnit, neumím to. I když se to dá možná počítat mezi chyby, protože ne vždycky to dopadne dobře. Taky jsem dříve neuměla dobře šetřit síly, a protože každou práci dělám naplno a často jsem na sebe brala i úkoly za druhé, dostavilo se vyčerpání. V tomto ohledu jsem udělala veliký pokrok, myslím víc na sebe, na svoji energii, umím s ní lépe nakládat a hodně se věnuju pohybu. V neposlední řadě vztahům, i to je časově náročné a je důležité se o vztahy s blízkými lidmi starat a rozvíjet je.

  

Myslíte si, že lze odhadnout několik týdnů po nástupu na nové pracoviště, zda tam vládne jedna z možných variant šikany na pracovišti?

Myslím, že ano. Jsou lidé někteří více, jiní méně vnímaví, ale jde to poznat velmi rychle. Podle vlastní zkušenosti mohu říci, že hodně prozradí atmosféra ve firmě, chování jejích zaměstnanců, jejich výrazy a projevy, aniž promluví. Obě firmy, kde jsem pracovala a setkala se s mobbingem, měly společné to, že tam panovala trvale stísněná atmosféra, lidi šeptali, ohlíželi se, jestli je někdo neposlouchá a byli smutní. Neslyšíte hlasitou mluvu, lidé se vyhýbají vzájemnému kontaktu, prochází kolem sebe, vyhýbají se očnímu kontaktu, zdraví se jen úklonem hlavy. Představte si v takovém prostředí trávit polovinu vašeho aktivního denního času, každý pracovní den.

A víte proč to tak je? Kde vládnou psychopati, vládně tíseň. Psychopati nemají rádi, když je veselo a lidé se druží. Mobber vztahy mezi druhými lidmi ničí, vědomě, programově, potřebuje mít lidi pod kontrolou.

Co byste vzkázala „obětem“ příkoří, šikany, zastrašování na pracovišti kolegou, podřízeným či nadřízeným? 

Není to jejich ostuda ani chyba. Není důvod, aby se oni cítili vinní, nebo dokonce aby věřili tomu, že je mobbeer v právu. My se nebavíme o tom, když nadřízený vyčte podřízenému špatně odvedenou práci, anebo když se kolega naštve na druhého kolegu, že mu nedodal podklady do projektu včas. Celý náš život je o vztazích a komunikaci, v práci trávíme mnoho času, nemusíme mít každý den skvělou náladu, nejsme neomylní a nepracujeme nepřetržitě na 100%.

Mobbing je týrání. Systematické, dlouhodobé a ten, kdo ho provádí, je narušená osobnost. Pro oběti je těžké o tom mluvit. A pozor, mobbing se děje mužům i ženám. Většina obětí se brzy stane toxickými osobami pro své okolí, v práci i doma. Nikdo nechce dlouho poslouchat jejich problémy, které se navíc jeví jako neřešitelné. Sdílená bolest je menší bolest a oběti mobberů nemají s kým svoje utrpení sdílet. Když se svěří, tak narazí na nepochopení, zlehčování situace anebo i výsměch.  Ani oběť domácího násilí nenajde automaticky porozumění, pořád ve společnosti panuje určitá míra předsudku, že si za to oběť může sama, anebo má na tom, že je jí ubližováno, nějaký svůj podíl a míru vlivu. O to těžší je s problémem bojovat. Oběti mobbingu ve většině případech svůj boj vzdají a z firmy odejdou, ale jsou současně živiteli rodin. A proč mají lidé riskovat ztrátu zaměstnání a ekonomické jistoty kvůli tomu, že se stali obětí mobbera?

Můj vzkaz tedy je: Nestyďte se, není to vaše vina, jen jste se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě, ukažte na mobbera, pojmenujte ho, a kontaktujte Filantii.

Julie s Pavlem Beňem

Jaký vzkaz byste měla pro agresory na pracovišti?

Věřím, že agresoři potřebují pomoc. Utrpení, které působí druhým úmyslně, vypovídá o tom, že mají vlastní problém, který vyžaduje zřejmě i odbornou pomoc!

Z vlastní zkušenosti vím, že agresoři jsou velcí a dobří herci. Mají několik tváří, především pak jednu odporně zlou a tyranskou, jednu vždy přehnaně laskavou. Agresoři, ale víte, že já jím říkám Kobry, nechtějí, aby je někdo odhalil. Hodně energie vynakládají na to, aby zůstalo jejich týrání druhých neprokazatelné a skryté. Věřím tomu, že právě vědomí o nich, znalost jejich charakteru, schopnost je definovat, popsat, odvaha se jim postavit, je to, co je oslabí a zastaví.

V tom jsou právě rozdíly v chování mezi sociopatem a běžným člověkem. Kobru mučit druhé lidi baví. Kobra se v ubližování vyžívá, věnuje hodně času taktizování, narušuje vědomě vztahy v týmu, využívá podlostí, jako je vyvolávání rozbrojů mezi lidmi, pomlouvá a lže. Je rozdíl, když je váš nadřízený nebo kolega jen chvilkově rozčílený, když nemá svůj dobrý den, když je pod tlakem. To je normální a o tom je život. Nemůžeme se nikdo smát celý dlouhý den a všechny na potkání milovat.

Kobry jsou inteligentní, a proto dovede být jejich týrání tak kruté. Ne náhodou jsou nekrutějšími tyrany v oblasti domácího násilí vysokoškolsky vzdělání lidé, kteří netýrají svého partnera jen fyzicky, ale současně psychicky a taková tyranie dovede být mnohem ničivější a bolestivější, než fyzické bití. Tyrani se umí přetvařovat, umí předstírat vůči okolí a stejně, jako se změnilo vnímání veřejnosti k problematice domácího násilí, je důležité změnit postoj i k vnímání mobbingu a bossingu. A bude to jistě trvat dlouho a bude to stát hodně úsilí, ale ze zkušenosti vím, že Kobry jsou velmi zranitelné, paranoidní a bojí se nejvíc odhalení.

Co byste vzkázala příznivcům Nadace Filantia?

Příznivcům bych chtěla poděkovat, za důvěru, za podporu, za to, že sdílí s námi hodnoty lidství. A každý příznivec je pro nás důkazem, že má naše práce smysl, že budujeme prostor pozitivní deviace kde je pro všechny, kteří vyznávají naše hodnoty jako jsou pokora, úcta a respekt, místo.

Jaké životní motto Vás provází životem, máte-li jej?

Všechno zlé je pro něco dobré.