Rozhodla jsem se přispět, s podporou paní Julie, svým příběhem do webových stránek Nadačního fondu Filantia. Nejsem dobrým vzorem boje proti šikaně, přesto věřím, že i touto formou podpořím a posílím ty, kteří prožívají podobné.

Současná přetechnizovaná doba si nese své a prostředky se dají zneužít.

Před několika lety jsem nastoupila do poměrně velké společnosti, kde jsem pracovala  na pozici asistentky. Brzy jsem se zaučila. Pestrá práce bavila a maximálně naplňovala. S mnohými kolegy jsme si postupem času vytvořili nadstandardně dobré vztahy. Práce se pro mne stala druhou rodinou.

Asi po třech letech bytí tam jsem náhle zaregistrovala zvláštní nenáhody a „věštecké schopnosti“ ze strany přímého nadřízeného. „Kobra je zbabělá a má strach především o udržení své pozice“ – cituji větičku z webu Filantia. Domnívám se, že právě tento důvod, byl prvotním spouštěčem k „činnosti“ mého nadřízeného, která se mu však postupně vymkla z rukou. Přestal, díky rozšířenému přehledu o dění, rozpoznávat, co je realita a co vypozorované, či vyčtené. Zároveň se i bavil a až ukájel.

Mezi kolegy se tak nějak šuškalo, že se vedoucí chová nestandardně, ale měli z toho legraci. Nikdo nic neřešil. Myslím, že se jeho aktivity neprovozovaly pouze v mém „prostoru“, ale já byla doslova na dosah. Nemělo to nic společného se sexuálním harašením, i když určitou žárlivost jsem vnímala. Cítila jsem se ne jako podřízená, ale jako majetek.

Jeho počínání a manipulace byly mimo hranice morálky a troufám si tvrdit, že i legislativy. Neměla jsem však odvahu o dění nahlásit firemní etické lince. Neexistoval totiž „hmatatelný“ důkaz. Bylo by jím pouze mé slovo. Konáno bylo po dobu více než tří následujících let. Prostory se staly divadelními prkny a já jeho loutkou. Ztratila jsem svou přirozenost. Musela jsem si hlídat každý svůj pohyb i psané slovo a neustále odpovídat na kontrolní dotazy, na které tazateli byla předem známa odpověď. Bylo to velmi náročné a dlouhé představení. Postupně mi odešlo zdraví. Marně jsem čekala na nějaký zázrak v podobě personální změny. Zkoušela jsem během této dlouhé doby o svém „nekomfortu“ opatrně naznačovat kolegům, ale někdo nepobral, jiný nevěřil, další strčil hlavu do písku a jiný sdělil, že buď „to s ním dám nebo ne“. Chápu je, těžko se věří věcem, které se osobně neprožijí. Tohle ale, bohužel, platí skoro ve všech životních situacích. Navíc hrozí, že lidé udělají podivína z Vás a ještě Vás odsoudí. Obtížně se také vyvíjí aktivita, když se problém netýkal jich samotných. Jeden jediný kolega mi doporučil přečíst knihu 1984 od George Orwella. Vystihl tím naprosto vše... především pochopení. Alespoň za to jsem mu vděčná.

Přes tři roky jsem se léčila s nespavostí. Byla jsem velmi vyčerpaná, léky ani další léčba, kterou jsem si hradila, však nezabíraly. Mám za sebou operaci střev a další neduhy. Tělo vzdorovalo tolik, že jsem musela odstranit příčinu. V prosinci loňského roku jsem firmu opustila. Vedení společnosti, vzdálené 200 km od našeho pracoviště, nechápalo, proč náhle odcházím. Volali a ptali se, jestli mohou nějak pomoci. Ani v tuto dobu jsem si netroufla říci důvod.

Těžko a pomalu se se ztrátou dobrého zaměstnání srovnává. Nespavost se nepodařilo zcela vyléčit a kvůli nemocným zádům v bederní oblasti a marných léčbách budu absolvovat lázně. Bohužel nejsem šťastná v současné práci (obsahem práce), i když mám kolegyně přívětivé a hlavně se zdravým rozumem. Beru práci tedy s pokorou jako cestu k uzdravení se a zdroji příjmů, hledám dál a nepřestávám věřit, že se vše v dobré obrátí.