Lenka Adámková vystudovala obor Speciální pedagogika na UK v Praze a Školský management v Ústí n/L, v současné době pracuje na pozici zástupkyně ředitele na Základní škole a Střední škole v Mostě. Dlouhá léta pracovala pro různé profesionální weby, jako korektorka textů a copywrighter. Jako vystudovaný etoped se problematikou šikany zabývá celý svůj profesní život.

Jste koordinátorkou nadačního fondu a řídíte projekt LiveTHEDay, který je jedním z pilířů nadačního fondu Filantia. Co je LiveTHEDay? 

LiveTHEDay je opravdu projekt, který je logickou a nedílnou součástí celé myšlenky vzniku Nadace Filantia. Bez LiveTHEDay by celé směřování tohoto webu bylo jaksi nedokončené, neúplné.

Smyslem LiveTHE Day je povzbudit a motivovat lidi, kteří bojují se svou Kobrou. Kteří si možná ještě neuvědomují, nebo si začínají uvědomovat, že jejich sebevědomí a přirozená inteligence chřadne díky traumatizujícím a mnohdy těžce ponižujícím pracovním, nebo celkově stresujícím životním podmínkám.  

Chceme prostřednictvím Blogu – LiveTHEDay  sdílet upřímné a pravdivé příběhy ze života skutečných lidí, kteří se dokázali svojí Kobře postavit. Že nikdy není pozdě na uskutečnění změny, aby výsledkem byla harmonická, spokojená, šťastná osobnost. Že by nám neměl chybět smysl pro humor, který ve zlých dobách pomáhá neuvěřitelným způsobem zvládat stres.

Chceme projektem LiveTHEDay ukázat obětem násilí a šikany, že mohou znovu nabýt zdravého rozumu a sebeúcty. Že na to nejsou sami. Mají své rodiny, partnery, děti, přátele – vztahy nejcennější. A nyní i Nadaci Filantia s jejím projektem.

Naším cílem je inspirovat ostatní a jsme připraveni sdílet příběhy, které jsou ukryty zatím jen v srdcích anonymních lidí. Takže: Kdy, když ne teď?

Nenechte se dobrovolně ničit a zničit!!! Nebojte se propustit nefunkční, stresující, staré, ubližující, ponižující.

Jaký je váš osobní vztah k problematice psychického týrání a co bylo důvodem, že jste se rozhodla v projektu angažovat?

Jsem přesvědčená o tom, že psychické týrání je tím nejodpornějším nástrojem v rukou agresora. Takový typ týrání totiž není hmatatelný a nelze jej jednoduše prokázat. Dobře. Když dostanu „nakládačku“, podlitiny a šrámy se časem zahojí. I když ve mně zůstane zloba. Ale duše? To křehké, citlivé a tak zranitelné Něco uvnitř každého z nás? To se nemusí vyléčit nikdy. Mozek a jeho podvědomí je tak zákeřné. Vždycky dá o sobě vědět, když to člověk nejméně potřebuje. Třeba v době, kdy se cítíme na dně svých sil. To se pak ozve a nandá nám to s grácií.

S psychickým týráním jsem se setkala na počátku své profesní dráhy, na úplně prvním pracovišti. Byla jsem to já, kterou drtila a skličovala Kobra (jak trefné je toto označení pro agresora) v pozici ředitele školy……..a byla jsem přeložena na jinou školu. Vidíte, kolik desetiletí uběhlo a já Vám mohu převyprávět situaci od situace, jak to ve mně prostě stále je.

Nesnáším útisk a strategické zastrašování v jakékoliv formě a kdekoliv. Je to asi ten důvod, proč jsem se rozhodla v projektu angažovat? Ano. Projekt má smysl. V projektu není místo pro lhostejnost. A vážím si toho, že mohu být jeho součástí.

Na LivetHEDay máte sama svůj osobní blog, ostatní blogy editujete, jaká byla vaše motivace k vlastnímu psaní? 

Miluji češtinu a výrok pana Wericha: „No, zkuste v jiné řeči říct ´malinkaté červeňoučké jablíčko´. To prostě žádná jiná řeč nedokáže, i kdyby se rozkrájela.“ Celý život si s rodným jazykem pohrávám, čtu, učím, píšu do šuplíku. Měla jsem poměrně pestrý život v dobrém i negativním smyslu. Ale k vlastnímu a hlavně takto veřejnému psaní mě motivovala paní Julie. Měla jsem najednou pocit, že to chci sdělit. A nakonec k tomu přispěl i 55+ můj restart, který opravdu prožívám na vlastní kůži. V každém slově jsem to já. A rozhodla jsem se jej sdílet. A možná také trochu inspirovat.

Jak se z nesebevědomé, utlačované ženy v letech konečně stává žena, která si je vědoma své sebehodnoty a roky neřeší?

Věřte, že je to naplňující pocit, i když se všechno nepovede hned. Ale od toho máte své blízké. Ať už je to rodina, přátelé, kamarádi….

Vypsat se……to je, páni, terapie!

Když edituji blogy svých skvělých kolegů, nabíjejí mě jejich slova takovou energií a nadějí, že čím dál víc nabývám přesvědčení, že přesně takto blogy působí také na všechny, kteří je čtou! A věřte, že je čtou s chutí. A tak by to mělo být. Možná se v našich příbězích někdo pozná.

Jak si představujete svého čtenáře? 

Přesná otázka. Děkuji za ni. Já si totiž opravdu představuji svého čtenáře naprosto přesně. Je to žena. Urve si chvilku pro sebe, když po práci obstará nákupy, uvaří večeři, poklidí, umyje nádobí, usíná u televize únavou vedle svého vyvoleného, který už usnul, a zjistí, že se ještě neusmála…tak se probere a sedne k blogu. Nebo je to žena, která prochází ošklivým životním obdobím. V práci je soustavně pruděna Kobrou, domů se jí nechce, protože ji právě opustil životní partner, a ona nemyslí na to, jak dál. Naopak. Setrvává v negativních energiích, které jí v žádném případě nesvědčí. Nebo je to úplně jiná žena, která nic neřeší, protože je zaklíněna v komfortní zóně, obklíčena vším, jen ne láskou a pohodou. To je v podstatě jedno.

Můj čtenář je prostě žena, která ve skrytu duše Něco potřebuje změnit, ale ještě o tom ani neví. Chci svým blogem ukázat to, že moje zkušenost je taková, že nejprve musíme energii zaměřit k sobě, pracovat na sobě ve všech směrech, stát se vyrovnanou a ujasnit si priority, jinak se k nám nic hezkého ani nepřiblíží, natož aby přišlo. A žena řeší vztahy nejvíc. Jakékoliv – osobní, přátelské, pracovní, rodinné. Proto si představuji ženu, jako čtenáře. Protože píšu o sobě.

Je ovšem dost možné, že se někdy některý z mých životních zážitků obrátí i směrem k mužům-čtenářům. To nevylučuji.

Ambasadorkou projektu LiveTHEDay  je Kaira, která sama přispívá svými texty, jak se vám s ní spolupracuje a jak jí vnímáte, jako osobnost, protože jí znáte jinak, než většina veřejnosti  prostřednictvím médií. 

Kaira je úžasná žena. Buď ji musíte milovat, nebo se nevěřícně podivovat. A já jsem ta z té první skupiny.

Poprvé mě zaujala jako herečka. Byla jsem doslova unešená, když jsem ji poprvé zaregistrovala na prknech, která znamenají svět. Nebo její obrazy, které vyjadřují pocity, příběh, musíte se zklidnit a nechat na sebe působit barvy, křivky, obrazce, obličeje, výrazy, abyste tam našli všechno, co potřebujete nasát. Její otevřená náruč charitě, kterou nepředstírá. Vypočítavost v tom rozhodně nehledejte. Kaira nutnost pomoci druhým vycítí nějakým šestým smyslem. Přečtěte si třeba jen rozhovor, aniž byste ji znali osobně, a budete vědět, s kým máte tu čest.

Laskavá, přímá, charismatická, pravdivá, otevřená, pracovitá. To je to, co mě první napadlo. Samozřejmě, že je mediálně známá, a proto musí zvládat také neopodstatněné útoky vyplývající z bohapusté závisti. Je to ale silná osobnost, která dokáže hájit své životní přesvědčení.

Vážím si jí, jako obyčejného člověka, který umí podat pomocnou ruku, podržet ve chvílích nejistoty, rozdávat smích. Spolupráce s Kairou je naplňující. A já se ráda obklopuji lidmi, kteří mi mají, co předat. Byť jen inspiraci k zamyšlení. A Kaira inspirací je. A určitě nejenom pro mě. Ale i pro ty, kdo ji osobně poznali. Nebo si stačí přečíst její úžasná slova na jejím blogu.

LiveTHEDay ukazuje cestu a směr, všem obětem mobbingu, ale i jiných forem týrání, jelikož tyrani touží vždy svoji oběť totálně zničit. Kdo čelí tyranovi, musí tvrdě na sobě pracovat, aby si udržel psychickou i fyzickou kondici a našel sílu řešit svoji situaci, někdy i naprostý restart svého života, to je vaše krédo. V čem se liší LiveTHEDay od jiných webů, které jsou plné motivačních výzev a pokynů? 

V čem se liší? Je to velmi prosté.

Jak jsem uvedla u jiné otázky, LiveTHEDay nabízí pravdivé a upřímné příběhy skutečných! lidí. Můžete se s nimi fyzicky potkat, podat si s nimi ruku, promluvit s nimi, dát si s nimi kávu. A vždycky to budou přesně ti lidé, které jste nalezli v jejich příbězích, na jejich blogu. Nic není kamufláž, výmysl, nic nepředstírají. Jsou to lidé, kteří vyprávějí svůj příběh s naprostou otevřeností. Jdou se svou kůží na trh, za což si jich velmi vážím a oceňuji jejich osobní statečnost. Není jednoduché promluvit o svých pocitech, o svých bojích, střetech, o změnách, kterým věří, o svém přístupu k minulému, ale i k budoucímu životu, o jejich uvědomění si vlastního Já.

LiveTHEDay je v podstatě také jakási platforma motivačních výzev a pokynů, i když se mi tento termín vůbec nelíbí, ale zpracovaná docela jiným způsobem. Netlačí na lidi. Nenutí je něco změnit. Neříká jim, co by měli udělat, protože jenom to je ta cesta ven. Nechává jim prostor dobrovolně se rozhodnout, jakým směrem se dát, předkládá jen možnosti a nabídky ke změnám, a to ojedinělým způsobem: Příběhem skutečných lidí, kteří si něco uvědomili, něčím prošli, nebo právě procházejí jakousi transformací sebe sama. A hlavně každý z nich jedinečným způsobem. Protože každý z nás je originální bytostí. Čtenář má možnost si vybrat, co je mu bližší, ke kterým řešením se přikloní, nebo si uvědomí, jak identické pocity má i on, atp.

Nejde o návod, jak to máte udělat, protože tohle je to správné. O to LiveTHEDay vůbec nejde. Chceme jen poukázat na to, jak by to mohlo jít, když se chcete postavit svojí Kobře. Protože se jedná o příběhy z reálného života. 

Na LiveTHEDay v úvodním textu máte uvedeno, že každý má svoji Kobru, jaká je nebo byla vaše Kobra? A porazila jste ji?

Ano, každý má svoji kobru. Ovšem není kobra jako kobra. Mojí kobrou byla neschopnost čelit nespravedlnosti, která se v životě mém i jiných lidí děje. Přišla jsem na to, že nemám dost síly to změnit. A proč? Protože sama jsem se utápěla v beznaději, ve vztazích, které už dávno dosloužily, ve zjištěních, že nežiju důstojný život, že sebe sama vlastně nemám ráda, že se raději hádkám vyhnu, než abych je proměnila v konstruktivní dialog. Potlačovala jsem svou osobnost. Lhala jsem si do kapsy, že tak to má asi být. Pořád jsem žila život druhých, protože mě víc zajímalo, jak se oni cítí, co jim činí radost. Zapomínala jsem na sebe. A mnozí toho zneužívali. Najednou jsem pocítila, že nejsem spokojená, šťastná. Tak jsem se soustředila na otázky, proč tomu tak je. Začala jsem hledat odpovědi.

Ač to zní jakkoliv sobecky, otočila jsem svůj zájem k sobě. Když já budu v pohodě sama se sebou, všichni kolem mě budou silní. Vzala jsem to po svém. Obrátila jsem zájem ke své kondici, zdraví, zážitkům a hlavně k lidem, kteří můj restart pochopili a stáli při mně. I v dobách zlých. A hlavně s humorem, který jsem opět nastartovala. Myslím, že se mi kobru podařilo zmást a odhalit. Když ale sejdete ze své cesty, pozor, může zase nabrat na síle.

Pracujete ve školství, jste vystudovaná pedagožka, myslíte, že lze vysledovat již u dítěte školního věku sklony být potenciálním agresorem v dospělosti? 

Myslím si, že každé dítě musí mít, znát a dodržovat určité hranice a řád už odmalička. Potřebuje je. Potřebuje vědět, kam patří. Ale také potřebuje cítit lásku. Cítit, že je milováno, a to bez podmínek. Kapacity ve svém oboru tvrdí, že to, co přijímá dítě do tří let svého věku, je základem pro jeho další vývoj. Když se tam něco pokazí, nebo nedotáhne důsledností, už se to napravuje jen velmi ztěžka. Myslím si, že už ve školce může zkušený pedagog upozornit na to, že něco není v pořádku. Ale nesmíme si to plést se sebeprosazováním. To je přirozené.

U dětí školního věku je to stejné, zvláště tehdy, přetrvávají-li projevy agrese i nadále. A to mluvím o zdravých dětech, které nejsou zatížené poruchami chování, poruchami psychického vývoje, mentálním postižením, afektivními či neurotickými poruchami, atp. U takových dětí je předpoklad potenciální agrese hlídán odborníky, případně podpořen medikamenty pod pravidelným dohledem.

Myslím si, že lze vysledovat případného agresora již ve školním věku, ale netroufla bych si takovému dítěti dát nálepku: Ano, ty budeš agresorem i v dospělosti. Troufla bych si ale říct: Ano, ty máš sklony stát se agresorem i v dospělosti. Pokud si ale necháš vymezit hranice, pokud budeš cítit, že jsi bezpodmínečně milován, potom může být všechno jinak.

Jak efektivně je šikana řešena na školách a jak účinně se jí daří ve školách předcházet?

Citlivé téma šikany na školách je tématem, které se bez ustání řeší. Nikomu není lhostejné. Na každé škole působí primární preventista z řad pedagogů, který má přetěžký úkol. Celým vzdělávacím procesem základních škol se prolíná osvěta o tom, co je a co není šikana, jak ji řešit, co má udělat oběť, atp. Vyšlo a vycházejí stále další a další pokyny, jak se šikanou na škole zatočit. Existuje bambilion letáků, pomůcek, besed, pracovních listů, návodů a já nevím, čeho všeho. Ale dokud oběť nenajde sílu označit agresora a postavit se mu, nikdo na světě mu nebude umět pomoci. A rázem jsme v začarovaném kruhu. Agresor šikanuje – oběť z pochopitelných důvodů mlčí – agresor pokračuje. Pro pedagogy, kteří šikanu zaregistrují, nastává obrovský tlak. Samozřejmě, že pedagog v rámci svých pravomocí zasáhne, aby se příkoří neopakovalo. Ale musí velmi dobře zvážit, jak to udělá, aby oběti neublížil ještě víc. Musí být empatický nejen pro oběť, ale i pro agresora. Ať to zní sebeabsurdněji. Kdyby bylo snadné pochopit agresorovy pohnutky k jeho neomluvitelným činům, hned by se našlo řešení. A obrovskou úlohu v tom hraje hlavně přístup rodičů. .....kteří často nedokážou přijmout skutečnost.  

Leckdy si paradoxně říkám, jestli osvěta v tomto směru, ale i v jiných tématech, jako jsou např. drogové závislosti, má vůbec nějakou účinnost a efektivnost, zvláště u pubescentů a dospívající mládeže. Nenaučíme agresora novými poznatky, jak šikanu provádět účinněji a efektivněji bez potrestání, bez odhalení, když ho „poučíme“, když se dozví, co ještě nezná? Je to velmi tenký led. Sdílím názor, že s osvětou na druhém stupni bych frontálně nepokračovala.

Přitom si myslím a ze zkušenosti vím, že mnohému agresorovi chybí obyčejný zájem a láska nejbližších. Jako vystudovaný etoped jsem přesvědčená o tom, že některým agresorům lze zatnout tipec, když o jeho osobu projevíme zájem a on pocítí, že ho má někdo rád, protože věříme, třeba v jeho nadání, schopnosti. Ale to bývají výjimky.

Výjimkou ale nejsou situace, kdy se oběť v jiném, vstřícném prostředí, např. změnou třídy, mění v agresora, který se mstí za své ponižování. Ale tam už tušíme, kde je příčina, a s tím se dá pracovat.

Kolikrát si uvědomujeme, jako pedagogové, kolik pozornosti věnujeme během výuky „zlobivým“ dětem, a ti „hodní“ sbírají jen drobky naší pozornosti. Přitom by tomu mělo být naopak. Jestli mi rozumíte.

Na LiveTHEDay chcete budovat komunitu pozitivní deviace, svými aktivitami podporujete získávání zdrojů pro projekty Filantie, například pro vznik svépomocných skupin, které jsou založené na dobrovolném setkávání obětí násilí, věříte v sílu komunikace a kontaktu s druhými?

Samozřejmě. O tom není pochyb. Věřím v sílu myšlenky. Věřím v to, že jedině otevřenou komunikací o problému lze najít východisko a řešení. Nebo jen obrovskou úlevu a pocit, že na to nejsme sami, že nám někdo konečně naslouchá, že se nám dostane zadostiučinění, pochopení.

Mluvíme o dobrovolnosti, protože jinak to nejde. Pokud sám člověk nechce provést změnu, nebo se alespoň podělit o své strasti, pak by se smysl osobních setkávání míjel účinkem. A my chceme, aby lidé se svými kobrami našli u nás útočiště, podporu, empatii, první impuls naděje.

Říká se, že práce s lidmi je ta nejtěžší. Pro každou práci, kterou vykonáváme, potřebujeme získat odbornost, ale pro práci s lidmi nedostáváme průpravu žádnou. Není to postavené na hlavu?

Svatá pravda.

„Učitelku může dělat každý. Protože každý chodil do školy a každý se umí celé dny procházet mezi lavicemi a pak mít dva měsíce prázdnin.“ Musím se usmívat při tomto tvrzení, které jsem zaslechla. Na hloupost se snažím nereagovat.

Ale je pravdou, že některé učitelky, i kdyby měly deset vysokých škol, nikdy nemohou být fakt dobrými učitelkami. Chybí jim ta přirozená autorita, empatie, láska k dětem, pochopení, nadšení, schopnost předávat informace, atd. Ale tohle platí v každém povolání! Proto je dobré dobře si rozmyslet, jestli dokážu dané povolání dělat s radostí a lehkostí celý život, jestli mám přijmout vyšší post na pracovišti se vším, co k němu patří, mít střízlivý pohled na to, jestli dokážu zvládnout přidělený tým, jestli prostě umím pracovat s lidmi.

Protože neexistuje opravdu žádná škola na to, jak se stát přirozenou autoritou, jak mít dobře vyvinutou intuici a smysl pro spravedlnost, jak jednat v danou chvíli s podřízeným, pak je to jen na každém z nás, jak se rozhodneme. Nemohu zastavit dialog a říct: „Počkej, já se podívám do knihy o řízení lidských zdrojů.“ Člověk to musí mít prostě v sobě. A když to nemá? Pak se z něj může stát Kobra, aby zastínila své nedostatky, nemám pravdu?